Peru, žehlím, luxuji, uklízím. Nezklamu vás

Inzerát na hospodyni? Reklama na multifunkčního robota do domácnosti? Ani jedno. Je to poutací text na seznamce. Upozorňuji, že mužského seznámeníchtitele. Dneska to na mě vyskočilo a já se po celém týdnu poprvé zaradovala.

Mám tisíc chutí onomu pánovi napsat, ať si ihned sbalí fidlátka a nastoupí ke mně do služby.

Začátkem týdne mi onemocnělo dítě. Respektive o minulém víkendu to vypadalo jako běžná rýma, ale pak se to rozjelo a chudín malej se mi začal dusit. Po noci, kdy jsme se ani jeden nevyspali a kdy kluk kašlal tak, že si málem vyplivnul plíce, jsme mastili k doktorce.

Dostali jsme dva sirupy, kontrola za týden a do konce roku musí být doma. Žádný kolektiv, žádná školka, i když už bude vypadat zdravě. Potřebuje delší rekonvalescenci. A tak jsem si nechala vypsat ošetřovačku a jala se pečovat o to nebožátko.

Načež píše ségra, že její skoro roční dcerka má ukrutnou rýmu a horečku, že vůbec nespali, že nic nestíhá, celý den jen odsává nudle, konejší dítě, nic nejedla a padá na hubu. A protože to malá chytla asi od nás na sobotní návštěvě u příbuzných a ve mně se pohnulo svědomí, přislíbila jsem vařit a nosit jídlo, dokud bude potřeba.

A tak ráno zaleju svoje dítě sirupy (na imunitu, na odkašlávání), změřím teplotu, přidám sirup na teplotu, k tomu vitamíny a rozpustný vápník na růstové bolesti nohou, které aktuálně mimo jiné řešíme, a mažu k plotně. Do toho vyřizuju zoufalé smsky od sestry, která už je na pokraji sil, co má dělat, že jí malá zvrací jídlo i léky.

Kluk ovšem nechce zůstat zalezlý v posteli, což dostal nařízeno. V pyžamu a bos za mnou vybíhá do kuchyně a že prej si jdeme hrát. Ne, nejdeme. Zalez zpátky do pelechu, seš nemocnej! Jednou rukou míchám v kuchyni polívku a druhou se jako Saxána snažím udržet dítě v posteli pod dekou. Pouštím mu pohádky ve víře, že se zabaví.

V tom se ozve: Já chci vodu ledovou! Cože? Stahuju plamen na plotně a jdu se ujistit, že jsem slyšela dobře.

Co že chceš?

Pustit vodu ledovou psece!

Co tě to napadlo probůh?

Babička a děda zíkali, že mi máš pustit vodu ledovou. (Byl u nich ze soboty na neděli.)

Volám babičce, jestli si ze mě dělají srandu, nebo co to má jako znamenat, že se mi tu kluk s teplotou, co sotva dejchá, dožaduje, abych mu pustila ledovou vodu.

On chce asi Dobu ledovou. Dostal figurky z té pohádky, tak jsme mu říkali, že mu to doma pustíš.

Ahááá.

Vypínám plotnu a jdu hledat na internetu Dobu ledovou. Nikde ovšem (zcela logicky) není celý film a stahovat to je na dlouho. Pouštím mu tedy krátké ukázky a znovu volám babičce.

Máte, prosím tě, tu Dobu ledovou na dvdéčku? Na netu to nikde není a nemám čas to shánět.

No to nemáme.

Tak dík, že jste mu slíbili, že mu to maminka pustí.

Ukázky zatím, zdá se, stačí. Dám dítě vysmrkat, za což jsem na něj pyšná, neb jsem u paní doktorky zjistila, že smrkající tříleté dítě je úkaz hodný ocenění Matka roku. Ptala se mě totiž MUDr, zda mu tu rýmu odsávám.

Ne, neodsávám, normálně smrká.

Jak smrká?

No normálně, do kapesníku smrká.

Máte, prosím, u sebe kapesník?

Mám.

Tak ho vyndejte a ukažte mi, jak smrká.

Vyndávám kapesník, přikládám ho na nos dítěti, stisknu mu jednu dírku a vyzývám ho, aby se pořádně vysmrkal, což činí s vervou sobě vlastní. Paní doktorce málem vypadly oči z důlků: No dobrý! To teda zírám! Paráda! Vůbec nechápu, co se děje, a ptám se: Je všechno v pořádku?

Jo, já jen že mi sem běžně chodí sedmileté děti, co se neumějí vysmrkat.

Tak to jen na vysvětlenou, zpátky k vodě ledový. Jdu se opět postavit k plotně a dodělávám oběd. Zjišťuju, že mi chybí cibule. Navlíkám nemocný dítě jako pumpu, sama jdu jen v triku a pantoflích do zdejších potravin. Vracíme se s cibulí a taky s párkem (chce ho k večeři), čokoládovým Mikulášem (protože od Mikuláše toho asi dostal málo) a s lízátkem.

Rychle se najíme, balíme jídlo do krabiček a vyrážíme za tetou. Neseme dýňovou polévku, bramboráky, čtvrtku chleba, kuřecí srdíčka na smetaně a něco sladkého k zakousnutí. A další den zase a další zase…, s každou porcí darovaného dlabance cítím, jak se svědomí ulevuje. V pátek jsem konečně vykoupena. A taky už melu z posledního.

Aby toho nebylo málo, čeká mě cesta na poštu, protože paní doručovatelka doručuje jen něco, prý toho má před svátky moc a neunese to, takže sorry. Začíná mě bolet hlava, teče mi z nosu a mám kašel. Bezva.

Doma to vypadá jako po výbuchu, neb není uklizeno. Brodíme se tu závějemi prachu a kočičích chlupů, všude se válí kapesníky. A v tom na mě vyskakuje onen inzerát. (Pořád totiž docházím na seznamku dopisovat si se svým miláčkem. Tak nějak z nostalgie jsme nezrušili účty a už skoro rok a půl si tam dopisujeme. Někdo má Skype, my si píšeme tam.)

Submuž, jak si pán nechává říkat, má v kolonce o povaze následující: peru, žehlím, uklízím, luxuji, pedikúra, manikúra, holení, masáže, rád nosím květiny a dárky.

Pojď! Všechno beru! A taky prosím napéct cukroví, sehnat poslední vánoční dárky, umýt okna, dojít na poštu, do lékárny pro pastilky do krku, zašít roztrženou nohu plyšového Bambiho, namasírovat ztuhlou šíji, uvařit čaj s citronem a medem, umotat lososové sushi a až si ho v klidu dojím, napustit horkou vanu a umýt záda.

Nejsi ty, Submuži, náhodou Ježíšek?