O velké dámě, co si nedá poroučet

Jak patrně správně tušíte, na mysli mám tu dámu dole, co se skládá ze dvou hezky oblých půlek. Jedny vábí, jedny odrazuje a občas umí pěkně překvapit. Třeba v krámě, když čučíte do regálu s olejovkami.

Jó prdel, to je velká dáma. Ta si nedá poroučet, říká můj táta a vždycky u toho významně zvedne obočí. Už chápu proč.

Od včerejška je mi střídavě tak nějak podivno a kručavo, když cokoliv sním. Celej sobotní večer jsem prolítala na záchod, až jsem proklínala výrobce hajzlpapíru, že ho nedělaj o chlup jemnější. A to jsem měla k večeři echt luxusní mušle a lilek, na které jsem se víc jak dva týdny těšila a které mi s láskou připravuje moje láska, když jsem hodná. Dlouho se ve mně neohřály.

Když už jsem sotva chodila a zadek mi svítil do dáli jako paviánův v říji, lupla jsem do sebe dvě tablety Imodia  a šla si lehnout. Ráno moudřejší večera, snad i moje velká dáma se do té doby umoudří.

Dneska všechno oukej, až do chvíle, kdy jsme vyrazili na pravidelný nedělní nákup. Už cestou v autě mě začaly brát povědomé lehké křeče, které většinou nevěstí nic dobrého. Pak ustaly, a tak jsem se neprozíravě odvážila na toto téma zažertovat: Che, mě to chytí u rybiček v konzervě, počkej! smála jsem se. (Chystám se totiž dělat rybičkovou pomazánku.)

U banánů dobrý, u mrkve taky, dokonce i v drogérii, kam jsem si šla pro Vanish, co mají v akci, všechno v nejlepším pořádku. Jenže ty prokletý rybičky, to jsem si na sebe přivolala. U rybiček jsem se začala kroutit jako červ na pánvi.

„Běž, já na tebe počkám,“ posílal mě drahouš na onu místnost. „To je dobrý, to vydržim,“ hlásila jsem statečně a rukama si držela břicho. „Ti říkám běž, nebo to nedopadne dobře,“ začal vyvíjet nátlak. „Když to nedopadne dobře, Vanish to jistí,“ odvětila jsem mu pohotově, načež se začal smát a já taky, což pro danou chvíli fakt nebyla vhodná činnost, neb se mi všechny břicháče, byť dobře ukryté, ale existující, začaly stahovat.

Nicméně pak se to nějak ustálilo a tak jsme šli dál. Když jsem se ovšem s pečivem vracela k vozíku, zastavila mě ostrá bolest. Oh, špitla jsem a chytla se za břicho. Přítel se začal chechtat, a že prý jsem jako ten z filmu Blbý a blbější, co má podobný problém. Chtěla jsem to vydržet, ale nakonec jsem uposlechla doporučení a vydala se směrem k místu, kam i královna čas od času musí.

Cesta to byla nebývale dlouhá a, znáte to, čím víc jsem se blížila, tím víc se mi chtělo. Navíc se mi chtělo i hrozně smát, protože mi v hlavě jela pasáž z toho zatraceně nablblýho filmu, a tak jsem krok sun krok šoupala nohama jako starej dědek, aby to gatě i moje důstojnost přežily bez úhony.

Přežily a já si vzpomněla na písničku od Kaťáků, který do nás se ségrou táta hustit celý dětství (Díky, táto!). Smiř se s tím, že mě máš, sice blbej, ale náš. Dělám si, co mě napadne, a všecko dobře dopadne.

A dopadlo. S hlavou vztyčenou a rázným krokem, kdy se boty nepřehlédnutelně odlepovaly od podlahy, a dokonce i s čistými kalhotami jsem se vrátila na nákupní plochu jakoby nic.

„Tak co? Dobrý?“ zeptal se mě miláč. „Poslušně hlásím, že dobrý.“ A kdyby ne, přítel Vanish to jistí.

Video jen pro otrlé a neznalé oné pasáže z filmu, o níž jsem mluvila. Slabším naturám se omlouvám.

P. S. Nemůžu psát furt jenom o politice, poněvadž to by se z toho jeden pos..l.