Nervy z oceli a srdce ze zlata, když vůkol samý prťata

Jája a Pája. Ba ne, žádná pohádka to asi není. A je to Káťa a Pája. Paní učitelky z naší třídy v mateřské škole. Mladé, krásné, milé, vždy upravené a usměvavé (i v sedm ráno), energické a mající svatozář. Nekecám.

Ve třídě, kam chodí syn, je 28 dětí. Správně jich tam má být jen 25, ale školka dostala výjimku od zřizovatele, a tak je na třídu o tři děti více. A na těch 28 dětí je jedna (!) paní učitelka. U oběda se sice střídají, takže chvilku jsou tam dvě, ale dopoledne i odpoledne je tam fyzicky prostě jen jedna. Což je šílená představa.

Zcela upřímně je obdivuji a vysekávám jim velkou poklonu. Já mám doma dítě jedno, a i to občas stačí na to, abych šla solidně do vrtule a byla zralá na Chocholouška. Představa, že mám takových na krku 28, tak mě vezou rovnou nohama napřed.

Doteď nechápu, jak si je všechny dokáže paní učitelka zapamatovat včetně jejich specifik. A k tomu mimochodem zná i děti z Medvědů a z dalších tříd, protože se jí tam odpoledne dost často sesypou na jednu hromadu. Zná i značku každého dítěte, jejich rodiče, pamatuje si dokonce, i komu patří který plyšák na spinkání. A že my nosíme denně jiného, protože kamarádi se musí do školky podívat přece všichni, že jo.

Pravda, že když pominu plyšáky, tak jinak to paní učitelce docela usnadňujeme. Já a můj kluk jsme byli na zapamatování asi vcelku snadní. To tajemství tkví v tom, že já jsem relativně prostorově výrazná, tedy nepřehlédnutelná, a prcek je zase akusticky výrazný, tedy nepřeslechnutelný, obzvlášť pak ráno, kdy řve na celý kolo, že nechce do školky.

A protože jako duo útočíme na všechny smysly, nepamatují si nás jen paní učitelky, ale taky ostatní rodiče a dokonce i ty prťata. Mezi nimi jsem si, věřte nevěřte, našla nové přátele, kteří si hrají na špiony a hlásí mi, co tam ten můj piskoř vyvádí a jak zase nechtěl jíst oběd.

A ti, co nás až dosud neznali, i když pochybuji, že se tam někdo takový vůbec najde, si nás budou pamatovat již také.

Tuhle jsme my rodiče svorně obouvali svoje dítka u botníků, načež nás všechny do nosu praštil děsný puch. Bylo srandovní sledovat, jak všichni začali jako jeden muž přičuchávat k zadkům svých ratolestí a pátrat po původci toho smradu.

V tom se najednou ozvalo na celou chodbu: Já jsem si pldnuuul!!! Vůbec se za to nestyděl a hrdě to zakřičel do celého světa. Všem se viditelně ulevilo, já jsem se pousmála jako rdící se princezna a k mamince, co jako jediná ještě šátrala v punčocháčích svého nebožátka, jsem vyslala vzkaz: To bylo od nás.

Ale zpátky k paní učitelkám, co oddaně dnes a denně utírají zadky, nudle, slzy i upatlané pusy. Co jsou dnes a denně ohroženy rýmou a kašlem, protože když tam nechrchlá jedno dítě, tak druhé spolehlivě. Co mají nervy z oceli a srdce ze zlata. Milé paní učitelky, patří vám velký dík!