Mohu nechat o jedenáct deka víc?

Před nedávnem u nás otevřeli nové řeznictví a pokaždé když mám cestu kolem, musím tam vlézt. Prakticky nikdy neodcházím s prázdnou. A tuhle mě dokonce začal do svých řad lanařit kolektiv za pultem.

Úhledně vyskládané krásné maso, které i přes sklo na vás dýchá čerstvostí, opodál salámy a uzeniny, klobásy na stojánku, jenž vypadá jako stromeček ze sna. A kousek od nich uherák. Ten pravej a na tenký kolečka, který proti světlu prosvítaj, nakrájenej. Prostě přesně tak, jak to má být.

Taky skvělý křupavý škvarky a v teplym pultu famózní bramboráky. No nevlezte tam, když je tam tolik lákadel!

Ten prostor plný masa a dobrot má jedinečnou vtahující atmosféru. Milé prodavačky a mladý subtilní klučík od masa, co by potřeboval občas kousek něčeho dobrého uždíbnout, aby vypadal za pultem věrohodněji, ale pusu má prořízlou jak ďas, a tak mi říká:

Dobrej, tak co to bude dneska? Aspoň půlka prasete, ne? táže se odvážně. (Kdybych byla trochu jemnocitná, urazila bych se, otočila se na podpatku a už by mě tam nikdá neviděli.)

Ale no tak, maminkovsky ho pokárám. Prosím tři kuřecí čtvrtky, nějaký velký mi vyberte.

Ty už nemáme, odvětí šibalsky a kouká na mě, jak zírám do pultu na vyskládaný nejmíň tucet kuřecích čtvrtek.

Jak nemáte?

Říkala jste tři velký? dělá, jakože se ujišťuje, a tahá zpod pultu káď plnou kuřecích čtvrtek. Vytáhne tři macky, hodí je na váhu, mají přes kilo šedesát.

Ještě jeden krůtí krk na polívku, taky nějakej velkej, jestli bude. Koukám, že tam máte zase samý chcípáčky jako posledně.

No jo, poslední dobou vozej samý takový. Co tenhle? vytahuje největší.

Ten by moh mít tak 400, tipuju. Tak mi ho dejte, větší tam asi nevylovíme.

402, ukáže váha a jinoch se usměje.

No vidíte, můžu jít z fleku dělat k vám, vtipkuju.

No to můžete! My hledáme, na dveřích je cedule s telefonním číslem.

Načež se rozhovoru chytí ostatní prodavačky, aby mě přiměly zařadit se po jejich bok.

Jó, pojďte k nám!

A můžete tu užírat? ptám se.

Jenom ze syrovýho hovězího, žertuje prodavač.

Mě by stejně nevzali, mám dva diplomy a jsem takzvaně překvalifikovaná.

Hm, ušklíbne se mlaďoch. Tak to je blbý. Tady to máte, je to za 345, podává mi přes pult dvě plné igelitky všeho možného.

Šerpu, kterej by to dotáh domů, byste neměli? směju se.

To bohužel ne, končíme rozhovor, platím a jdu domů, ale nedá mi to a koukám na internet na inzerát.

Atraktivní platové ohodnocení, dvacetiprocentní slevy na kompletní sortiment a ještě bych to měla za bukem. Na chvíli si to představím.

Čtyři kila, deset kilo, dvacet kilo, třicet kilo, navážíme, zabalíme, klaníme se, to by bylo. Prosím pěkně, mohu nechat o jedenáct deka víc?

Tož pěkné by to bylo, ale představy a realita asi budou od sebe řádný kousek a nerada bych si přivodila zklamání. Takže se dál budu držet svého kopyta a do krámku s masem na rohu, co má dveře téměř vždy dokořán, budu dál chodit nakupovat to krásné čerstvé maso a uherák. Je to tam takový balzám pro duši, a co si budeme povídat, i žlučník potřebuje občas potrénovat.