Krampusácký boom aneb Konec čertů v Čechách?

Když nevystrkuje svým pupkem Santa našeho Ježíška, cpou se nám sem rakouští obludní krampusové. Čertovské zrůdy, z nichž bych si strachy ucvrknul i nejeden dospělý. Chudáci děti, které jejich rodiče na takový průvod vezmou.

Průvod rohatých nestvůr (jinak jim fakt říkat nelze) je starověká tradice rakouská. V posledních letech ale tento zvyk berou za svá i mnohá česká města, a tak máme tu čest nechat své ratolesti vyděsit k smrti těmito zrůdami.

Organizátoři prý rodiče upozorňují, že pro mrňata to nemusí být zcela vhodné, přesto se najde dost těch, co v prvních řadách stojí s malými dětmi, dokonce i s batolaty.

Bohužel, i můj tříletý syn už tyhle pekelné hnusáky viděl, neb mu je pustil na počítači jeho otec. Když se pak malej od táty vrátil a vyprávěl mi o tom, jak jednomu čertovi tekla z hlavy krev, bylo mi z toho docela ouvej. Argument tatínka, že si to kluk sám vybral, neměl šanci obstát. To si taky příště může vybrat Texaský masakr motorovou pilou nebo klíďo brďo nějaký porno.

Čert sám o sobě je postava strašidelná a pro děti je setkání s ním nezřídka kdy traumatizující zážitek. Dodnes pamatuju, když mě jako dítě, a to už mi bylo pět nebo šest let, cpal jeden čert na mikulášské do pytle, až jsem se mu do něj hrůzou počurala. Naprosto příšerný zážitek. Všichni kolem se smáli, byla to děsná legrace, a já myslela, že umřu, jak jsem se bála.

Myslím, že děti by se čertů takto bát neměly. Máme krásné české čerty, rozverné pohádkové bytosti, které blekotají, mastí karty a v jádru to jsou vlastně dobráci. Nač děti děsit krampusáky? Nechci vidět ty noční můry a galimatyáše, co z toho mají v hlavinkách.

Je to samozřejmě na uvážení každého rodiče, ale nemůžu se ubránit tomu, že k dětem víc patří čerti, co jsou na obalech od perníku. Které jsme jako malí vystřihovali a věšeli na vánoční stromeček jako ozdoby. Že k čertovi patří Mikuláš a anděl a pohádky, ve kterých dobro vítězí nad zlem. Že k dětem patří prostá laskavost. I ta čertovská.