Tak jsem tak dneska projížděla svůj oblíbený e-shop a vyskočil na mě obrovský plyšový drak. Vtom jsem ucítila něčí dech těsně za krkem. To něco, nebo spíš někdo, bylo moje dítě. To chci! Toho velikánskýho dlaka! No nazdar!
Drak je teda ve slevě. Z osmi stovek na čtyři sta pade. Ale je to fakt macek, má přes šedesát cenťáků a z fotek, kde je s dítětem, je znát, že drobek do postýlky to fakt nebude. A vzhledem k tomu, že ve svém maličkém jedna plus jedna už teď přespávám de facto v dětském pokoji mezi medvědy, stavebnicemi, motorkou, hromadou aut a plyšáků, tak takováhle monstra jako potenciální spolubydlící vidím opravdu nerada, neb mi uberou zase další kousek mého již tak skromného životního prostoru.
Jenže „To chci“ následované „To bych si stlášně psál, mami“ a prosebným kukučem, jaký jen tříletý klouček na svou maminku umí udělat, když něco chce, nešlo prostě odmítnout. Kór když jsou za pár Vánoce.
No, myšulo plyšulo můj malej, tak co kdybychom napsali Ježíškovi? Za chvilku budou Vánoce, a když budeš hodnej, tak třeba ti ho Ježíšek nadělí pod stromeček (nebo spíš vedle něj, protože máme jen malý symbolický stromek, jelikož malý byt – viz výše).
Tak jo, mami.
A tak jsem vzala papír a tužku a nechala si diktovat, jak ten kluk byl děsně hodnej a že si strašně přeje toho obrovskýho draka. Zakončeno „Když mi ho přineseš, tak budu mít radost.“
Tak, teď dopis zabalíme a dáme ho na parapet a Ježíšek si ho v noci odnese.
Ale já ho chci vidět, toho Ježíška!
To nejde, on je neviditelnej, kouzelnej, ani já jsem ho nikdy neviděla. Musíš počkat, on si ten dopis vyzvedne a až budou Vánoce, tak ti toho draka přinese. Teda když budeš hodnej a budeš poslouchat maminku.
A plóč až budou Vánoce? Já ho chci hned!
No protože Ježíšek chodí až o Vánocích a nosí dárečky jenom hodným dětem. A nejdřív si hlavně musí přečíst ten dopis.
To bude tlvat ale, mami! (táhne mě za ruku od okna do pokoje a podává mi telefon) Tak mu plostě zavolej a zekni mu, že chci toho velikánskýho dlaka!
No počkej ale! Ježíškovi se nedá telefonovat.
A plóč?
No… (přemýšlím, ale vlastně nevím, co odpovědět). No, protože Ježíšek nemá telefon a vůbec… Ježíškovi se prostě netelefonuje, ale píšou se mu dopisy.
A plóč nemá ten Ježíšek telefon?
No, to já vlastně ani nevím. Ježíšek je prostě takový konzervativní a dárky nosí jen těm, co mu napíšou dopis hezky tužkou na papír. Jako jsme to udělali my.
To ale bude tlvat! (začíná se vztekat)
No hele, když budeš takhle zlobit, tak to teda žádnej drak nebude. To Ježíšek vidí a nic ti nepřinese.
To nevadí, tak mi toho dlaka plostě koupíš ty. A hotovo.
No, jsem ráda, že v tom máš jasno. (Po kom to dítě je?)
Konec konců, ať tak či tak, stejně ho budu muset koupit já, takže ten malej vlastně není zas až tak daleko od pravdy. Ale víte jak… Nekupte mu to, i když vás ten plyšový gigant patrně vytlačí z postele, dost možná i z bytu. Hlavně když to mrňavý, po čertech vyčůraný vaše druhý já bude u stromečku šťastný jako veš v kožichu. Máma se když tak vyspí na gauči v kuchyni. Nebo zavolá Ježíškovi a poprosí ho o větší byt :-)
