Paolo Giordano: Osamělost prvočísel

Tíha špatných rozhodnutí? Tíha jakýchkoliv rozhodnutí. Znáte to. Vyrazíte z domu, běžíte k tramvaji a akorát ji vidíte mizet. Čekáte na další. Nejde o to, že přijdete pozdě do práce. Jde o to, že máte několik minut pro sebe. Stojíte, přemýšlíte.

Stojím, přemýšlím. Kdybych odešla z domu o minutu dřív – kdybych se nevracela pro deštník, který možná stejně nebudu potřebovat, kdybych svůj croissant nehltala při oblékání, ale nechala si ho na cestu, ušetřila bych přesně tu minutu – stihla tramvaj. Co když v ní seděla moje životní láska? Nebo někdo jiný, klíč k mojí kariéře? A co když ne?

Možná to tak mělo být. Možná se Alice musela zranit u lyžování, které nenáviděla, možná z Mattia nemohlo vyrůst nic jiného než matematický génius. Možná jim od narození bylo souzeno trpět osaměním. Giordanova kniha nijak těžce nefilozofuje. Hrdinové udělají nějaké rozhodnutí a musejí s tím žít. Jako my všichni. Třeba to není náhoda, že nejpozoruhodnější italský román několika posledních desetiletí napsal fyzik. Giordano není bohémský literát, co by pohrdal společností, distancoval se od ní a v koutku svého chudého pokojíčku bojoval s vlastními přízraky. Je nám blíž. Až bolestně blízko. Bolestně a zároveň – sladce blízko.

„Alicin otec si zvykl nepřevlékat se po návratu z práce. Večeřel v saku, s kravatou jen nepatrně povolenou, jako kdyby tamtudy jen projížděl.“ Samota je všude. I doma. I v té tramvaji, kde by člověk v ranním zmatku ještě snad zadoufal v nějaký záblesk naděje. Mattia, již poměrně úspěšný ve svém oboru, a tím opuštěnější ve svém vnitřním světě, telefonuje s někdejším kamarádem: „Denis přejížděl nehtem po zakroucené telefonní šnůře. Mattia na druhé straně udělal totéž a jako pokaždé ho napadla spirála DNA, jíž chybí dvojče.“ A v tom to všechno tkví. To naše chybějící druhé já.

Přesto s tím Mattia nic neudělá. Není schopen prvního kroku. Nadprůměrně inteligentní, úspěšně dostuduje a dostane stipendium na prestižní univerzitu v zahraničí, odcestuje na daleký sever a je sám; ne míň, ne víc, než byl předtím. Alice, jeho kamarádka z dětství, neurotická anorektička, které otec zničil život, zůstává ve městě. Vypořádá se se škodolibými spolužačkami, ale sama se sebou ne. Když Alice na hranici svých fyzických sil klopýtá po nemocnici, náhle spatří někoho, o kom se všichni už léta domnívali, že je mrtvý. Mohlo by to být skutečné. Tělo se nikdy nenašlo.

Čekáte happy end?
Věříte na osud?
Věříte vůbec na něco?

„Poprvé vnímala všechen prostor, který je od sebe dělil, jako směšnou vzdálenost. Byla si jistá, že on je pořád tam, kam mu párkrát napsala, před mnoha lety. Kdyby se přemístil, nějak by to zaregistrovala. Protože ona a Mattia jsou spojeni pružným neviditelným vláknem, pohřbeným pod hromadou bezvýznamných věcí, vláknem, které mohlo existovat jen mezi dvěma lidmi jako oni: mezi dvěma lidmi, kteří jeden v druhém rozpoznali vlastní osamělost.“

Já žiju také dost osamělým životem. Nevybrala jsem si to, prostě to tak je. Nedávno, jak jsem si přečetla tuto knížku, jsem poprosila svou osamělou geniální kamarádku, aby mi znova vysvětlila, jak se počítají lineární rovnice. Ty ještě pořád moc nechápu, ale něco ano – i kdybych podle Giordana byla prvočíslo, rozhodně nejsem jediná. A i to je něco.