Bibli spálit, korán taky

Seděly jsme v kuchyni, u stolu i vedle něj, dole, kde se batolily děti. „Jakou máš vlastně barvu vlasů?“ zeptala jsem se Mony, jedné z žen, konverzačně, úplně bez rozmyslu. Polekaně se chytla za srdce, pak za hlavu, pak zajela pohledem k obýváku, kde rozmlouvali muži, až se nakonec rychle svezla ze židle na zem, ke mně a k dětem, a zašeptala: „Hnědou.“

Nato si dokonce na chvilku uvolnila šátek a vytáhla pramen oříškově hnědých vlasů, a usmála se. Dodatečně začínám mít pocit, že bych toto přiznání mohla chápat jako svého druhu vyznamenání, jako zvláštní gesto, svědčící o přátelskosti. Přestože mě moc neznala.O svých setkáních s muslimskou komunitou už jsem tady psala v létě, když jsem četla nějaké ty knížky, vyznání muslimských žen, těžce stíhaných osudem, jak se říká. A necitlivě si tehdy stěžovala na nedostatek stylu, jenž by ta jejich vyznání učinil čtivějšími. Teď jsem četla jiný román – psal ho muž, muslim žijící ve Státech. Bylo mi to podstatně bližší. Něco je však stejné. Islám, který mi je jinak sympatický, z těch knih leze trochu jako strašák. Možná nechtě.Pořád myslím na to, jak jsme pak seděly u Mony v ložnici a bylo tam s námi to nádherné pákistánské děvče, mladá žena – jak prostě mi řekla, že s tím, že manžela jí vybral otec, nemá nejmenší problém, protože ví, že její otec je moudrý a miluje ji, a vybral pro ni tudíž to nejlepší. Dodnes si nemyslím, že lhala. Mně nebo sobě. I kdyby později přišla o iluze, o čem už já nevím nic, v té chvíli mě to prosté sdělení nemohlo neohromit. Důvěra a láska. Seděla tam tiše a důstojně jako madona, se zakulaceným bříškem, až na obličej úplně zahalená – a ten obličej stačil: byla krásná, strašně krásná. Možná právě ten vnitřní klid ji takovou dělal.My můžeme jít za hlasem svého srdce a končí to rozvodovým řízením. Pořád mě to napadá.Tato kniha, American Dervish, od někoho s nezapamatovatelným jménem, nepřináší žádné vraždy, znásilnění, ani nucený sňatek, což je po těch předešlých docela úleva. Zato je tam násilí v rodině, muži, co mlátí svoje ženy, a také hodně nenávisti, antisemitismu. A odsouzení neortodoxních. Mám z těchto věcí jaksi obavy, protože jsou zavádějící. Protože mohou vyvolávat dojem, že jsou pro islám jaksi charakteristické. Jasně – a co já o tom vím, že? Přesto si opravdu myslím, že jde o tupost člověka, o omezenost jednotlivce, a náboženský rámec je vedlejší, i když možná také důležitý. Křesťané zjevně mlátí svoje ženy úplně stejně, a Starý zákon přece taky na několika místech mluví o ženách jako o podřízených, třebaže ne tak okatě jako Korán. Rovněž nenávist vůči lidem jiného vyznání není nijak výjimečná.Mimochodem, jedna muslimka mě také upozornila na fakt, že křesťanky by se podle Bible rovněž měly zahalovat – Panna Marie nechodila se šátkem jen tak z rozmaru. I když nevím, kde přesně v Písmu to stojí, a je pravda, že dnes to už nikdo nebere moc vážně, nebo to přinejmenším na ženách nevynucuje násilím.Hrdina románu American Dervish přijde o svůj korán, když mu ho otec v návalu zuřivosti roztrhá a spálí. Chlapec se dívá na to první škrtnutí sirkou a doznává se k údivu, že ten papír vůbec vzplanul. Vždyť je to přece svatá kniha. Svatá, přesto hořlavá. Mně se líbilo, jak k ní přistupují – že si předtím, než se jí dotknou, jdou umýt ruce, že ji políbí, než ji otevřou, že ji po stole nikdy nepostrkují, vždycky ji s úctou zvednou a položí dál. Symboly. Které se mohou vyprázdnit a ztratit smysl, nebo mohou svůj smysl naopak jaksi přerůst. Dvanáctiletý kluk ztratil milovanou knihu. Přesto si ji nese s sebou – do té doby už se stihl třetinu naučit nazpaměť. Z vlastní iniciativy. Protože mu někdo řekl, že tím zabezpečí svým rodičům nebe po smrti.Možná to prostě není pro děti. Možná to prostě není pro nikoho, kdo není schopen rozlišovat, kdo není schopen zdravého úsudku. Ne? Já nevím. A proč mě to rozčiluje? Nejspíš proto, že si myslím, že islám není špatný, stejně jako v podstatě není špatné křesťanství. Minulý týden mi naše uklízečka v obvyklém záchvatu samomluvy sdělila, že je demograficky dokázané, že za patnáct let bude Evropa převážně muslimská. I kdyby to tak mělo být, jak k tomu dojde? Asi sem nenaběhnou jako Osmané, na koni, se šavlí po boku. Ani na žádnou pomalou, systematickou infiltraci to nevidím. Jsem naivní?Proč je ještě v tomto století zapotřebí vysvětlovat si, že každý má právo svobodného vyznání? Proč se ještě pořád všechno hází do jednoho pytle.American Dervish nese v tomto směru hezké poselství. Je mnohem lepší než všechna ta mučednická (promiňte to slovo) vyznání týraných žen, Svědkyně vraždy, Tajemství závojů Imámovy dcery a co já vím co. Literárně i myšlenkově. Přesto mám obavy, že se interpretace zase smrskávají na pouhý fakt, že nějaký muslim mlátí svou ženu a nejspíš to tak dělají všichni.Na konci se jedna umírající postava ptá, zda není nejmorálnějším postojem prostě být slušný. I kdybychom takovými byli především z vlastního zájmu. Americký utilitarismus, proč ne. Neřekl Gándhí něco v tom smyslu, že jeho náboženstvím je laskavost? Je úplně jedno, co si při sčítání lidu zapíšete do kolonky s vyznáním. Pravda všedního života může být docela prostá.Bible nebo Korán, krásné knížky, to jo, a možná je přece radši spálit, pokud lezou lidem na mozek, napadá mě; kacířská myšlenka. Já jenom, že se člověk z těch deseti tisíců veršů možná nakonec ničemu nenaučí. Prostě si říct – budu laskavý. A je jedno, k jakému náboženství se hlásím.Je to moc idealistické?Mě to prostě všechno jaksi mrzí, nemůžu si pomoct...