Vždyť je to jenom plevel...

Kousek od našeho domu vyrůstá džungle. Je to takový území nikoho. Patří jen divokým kočkám, zvídavým pejskům a kolemjdoucím  příležitostně slouží k odhazování odpadků, popelnice jsou přece moc daleko. V džungli se leccos ztratí... 

Bujný porost podél paneláku oku sice moc nelahodí, ale našly si v něm své místo různé rostliny, kterým běžně říkáme plevel. Říkejte si, co chcete, ale já mám pro tuhle neušlechtilou květenu, kterou nejeden zahrádkář nemilosrdně likviduje, určitou slabost. Inspirovala mne k následujícímu fotoblogu.

V pátek jsem opět vyrazila do Hradce Králové. Čekaly mne hned dvě zkoušky! V hlavě chaos, v srdci ouzko a v krku vyschlo. Od zastávky autobusu jdu zkratkou přes jakýsi zarostlý kus pozemku, dejme tomu louky, a najednou mám před očima rudo! Vzala jsem foťák a cvakala:

Slovo plevel sebou nese mnoho nežádoucích asociací: například existují tzv. "plevelová slova", kterými zahlcujeme náš jazyk. Někdy se rozrostou a rozbují tak, že mají tendenci doslova zadusit nějaké smysluplné sdělení.

Když se o něčem řekne, že se to šíří jak plevel, máme na mysli něco nepatřičného, nad čím ztrácíme kontrolu, a proto je nezbytné ihned zakročit a pokud možno oddělit zrno od plev (slovo plevy/plívy etymologicky souvisí s plevelem), tj. vyčlenit podřadné a méně kvalitní od ostatního zdravého jádra. Bohužel to někdy vztahujeme i na lidi.

Nechci tady moralizovat a poučovat, ale na závěr mne napadají ještě další věci: plevel je sice naprosto obyčejný, ale dokáže se uchytit kdekoliv a přizpůsobit se i náročným podmínkám. Vyroste si, kde se mu zlíbí, ale přesto může být i velmi užitečný - viz např. léčivé byliny, některé z nich jsou také svým způsobem "plevel".

Při pohledu z hodně blízké vzdálenosti, může být plevel i krásný: