Rodinná oslava

Stůl v kuchyni se prohýbá jídlem. Blažena jednou rukou míchá omáčku, kvůli žmolkům, a druhou odškrtává seznam pozvaných hostů. Mezitím ještě stačí nakukovat dceři přes rameno, jestli ty koláčky nejsou moc šišatý. Vykřikne.

"No to snad ne!"

Devatenáctiletá Tereza leknutím nadskočí. Vždyť si jen tajně uždíbla trochu tvarohové náplně s rozinkami, tak proč kolem toho máti tak vyšiluje?

" Kdo ho tam připsal na ten seznam? " Její matka nabírá v obličeji brunátnou barvu. Ještě aby tak mezi těmi všemi hrnci a rendlíky dostala infarkt. Kdo by potom šéfoval tý mega hostině?

"Vo co jde?" Ptá se Tereza s výrazem svatouška.

„Bohouš“, řekne stručně matka.

Její dvouslabičná odpověď skrývá odpor a letitou nenávist. Velké drama o kterém se nemluví.

„ Ale děda by si to určitě přál, jsou to přece jeho narozeniny. No kolikrát ještě bude mít takovýhle kulatiny?“ Je to samozřejmě jen řečnická otázka. Tereza tušila, že to bude průšvih, ale musí se přece nějak bránit. „Mami, vždyť jsou to devadesátiny…“

„No právě…“, odtuší zlověstně matka. „Copak nestačilo, co Bohouš provedl na svatbě Mařky?“

Zase jedno z mnoha ponurých rodinných tajemství. Jak má vědět, co se přihodilo na svatbě tety Mařky před třiceti lety? Nikdo jí nikdy nic neřekl, všichni jen zarytě mlčí. Myslela, že už je to dávno promlčené a zdá se, že ne….

„A vůbec, jak můžeš rozhodovat za dědečka, co by si přál? Vždyť už je úplně mimo“, pokračuje naštvaně Blažena.

„No jasně mami, chceš snad říct´ ´úplně senilní´, ne? Takže už ani nemá právo vidět naposled svýho jedinýho žijícího bratra“, rozčílí se Tereza. „Tak to máš smůlu, už jsem Bohouše pozvala a ujistila ho, že se na tý oslavě nebude vytahovat žádný špinavý prádlo….“

„Pche, prádlo, to je snad jeho specialita, ne?“ Pronese záhadně matka.

Bohouš je dědečkův poslední bratr. O pětadvacet let mladší než on. Stárnoucí rodiče si ho pořídili těsně po válce, kde jim zahynuly dvě ze čtyř dětí. Vymodlené dítě, maminčin miláček a mazánek, ale pro ostatní sourozence spíše jen neomalený spratek, ´enfant terrible´ celé rozvětvené rodiny. Jen Josef na něj nedal dopustit.

Co tak hrozného má asi pradědečkův bratr na svědomí, že se z něj stal ten, jehož jméno se nahlas nevyslovuje, už několik let Tereza marně přemýšlela. Rozhodla se, že to musí vypátrat. Snad tomu konečně přijde zítra na kloub.

Ráno jako vymalované. Zase jeden z horkých letních dní.

Blažena a její sestřenice chystají vše potřebné k hostině na zahradě u chalupy. Museli přivézt spoustu stolů a židlí ze školy. Talíře, příbory, ubrusy a venkovní přístřešek dodali známí z místního hostince.  Déšť na dnešek nehlásili, ale aspoň budou trochu ve stínu, až to začne pražit.

Blažena ustaraně uhladí rukou téměř neviditelnou vlnku na perfektně vyžehleném bílém ubrusu. Celou noc nespala. Proč? Měla to napsané na čele: Bohouš.

Taková bezohlednost! Po tom všem! Jestli se opováží přijít, neručí za to, že se Haryk ´náhodou´ neutrhne z řetězu.

Aby se nemusela trýznit takovými myšlenkami, už od pěti od rána peče, vaří, smaží a prohání zbytek rodiny, aby bylo všechno naprosto dokonalé. Ženský chystají na stůl, chlapi staví přístřešek a  motají se kolem grilu a sudů s pivem. Za chvíli to propukne, dokonce i starosta přislíbil účast. Asi bude nějaký proslov a místní kutálka zahraje na počest oslavence. Hlavně aby to všechno klaplo.

Pradědeček sedí v čele stolu, obklopený svou velikou rodinou, má na tváři trochu nepřítomný bezzubý úsměv. Po obávaném prastrýci není zatím ani vidu ani slechu. Tereza však několikrát pradědečkovi pošeptá: „Neboj, Bohouš dorazí“ a stiskne mu povzbudivě ruku.

Pivo teče proudem, u stolu se hoduje – koláče, cukroví, chlebíčky, kuře v pikantní omáčce a další tuny jídla. Torzo čtyřpatrového dortu už se trochu sesouvá ke straně. Tance chtiví hosté juchají v rytmu řízné dechovky, tetky klábosí jedna přes druhou, dospívající mládež si tajně ´dochucuje´ limču něčím ostřejším, drobotina se honí po trávníku a ostatní sedí a ztěžka oddychují. Je horko a všichni mají nacpané pupky k prasknutí.

„Kdy už přijde?“ Ptá se pradědeček Josef asi po stopadesáté. Má v očích posmutnělý výraz. K čemu je celý ten cirkus? Po obědě si dal malého šlofíčka a zřejmě vůbec nikomu nechyběl. Stejně většinu z těch lidí ani nezná. A nebo ano? Občas mu někdo připomene: „Já jsem přece….“. Vždyť je to jedno, za chvíli to zase zapomenu, povzdychne si Josef. Hlavně jestli na něj nezapomněl jeho bratr. Přiveze mu dárek, jako tenkrát na svatbě Mařky….

Za chvíli se začne stmívat. Přestože je Josef k smrti unavený, tvrdošíjně odmítá jít na kutě. Chová se jak malé vzdorovité děcko, kterému slíbili vytouženou hračku, a pak dostal jen hromadu nepotřebných krámů: bačkory (asi patery), porcelánový jelen s parohy (zřejmě ´úlovek´ z pouťové tomboly), kýčovité hodiny (ty už kolovaly v rodině několik let), dárkové koše (stejně mu je Blažena zabaví, hlavně ty sladkosti a lahvinky a nechá mu jen pitomý ovoce a křížaly, na který už nemá zuby), památeční list z národního výboru (stejný dostal předloni Franta - asi to maj´ předtištěný i s podpisem starosty), a tak dále a tak dále.

Hosté se začínají rozjíždět domů. Manželky křísí své ´společensky unavené´ protějšky a nahání děcka a dorost do houfu. Blažena a její pomocnice se činí: odnáší nádobí, myčky pojedou celou noc. Tak a je to za námi, oddechla si. Takže žádné překvapivé a šokující ´entrée´ strýce Bohouše nebude, bohudík. Dědeček se tváří zklamaně, odmítá se hnout ze své židle na čestném místě u stolu.

Dorazil. Přišel tiše jako stín zadními vrátky na zahradě.

Sevřel svého bratra v náručí a dojatě mu povídá: „Josífku, tak jsem přece tady, já věděl, že na mě počkáš. Něco pro tebe mám, jak sis přál…..“

Setřel slzy z bratrovy tváře. Dílem svoje vlastní. Dlouze se na něj zadíval, pohladil mu vrásčité ruce. Po chvíli řekl:

„Promiň, já musím jít chytit noční vlak. Už mne beztak budou hledat. Snad mne tentokrát moc nesprdnou. Tak teda příště se uvidíme, však ty víš….“, naznačil hlavou směrem k nebi. „Mám totiž ´raka´, tak schválně, můžeme si dát závody, kdo tam bude dřív…. No nic, o tom se nežertuje. Tak všechno nejlepší a užij si ten dárek“, dodal tiše.

Odešel bez rozloučení.

Dnes má kupodivu mysl celkem jasnou, stejně jako ta noc a hvězdy. Josef leží ve své posteli a pomalu rozbaluje malý balíček od Bohouše – musel ho před Blaženou schovat, ta by zase vyváděla, jako jeho nebožka žena tenkrát před třiceti lety… Než šel spát, pošeptal Tereze:

„Třetí prkno pod slamníkem v posteli, jak jsi chtěla vědět tu historku… tak si to pak přečti, až tady nebudu.“

Ten balicí papír teda nic moc - trochu ušmudlaný a potrhaný. Ale co hlavní je přece obsah. Byla tam! Ta krásná růžová krajkovaná podprsenka! Dědeček Josef se blaženě usmívá a na prsou tiskne svůj drahocenný narozeninový dárek.