Chemlonový papuče a háčkovaný pštrosi, aneb Cesta do dávnověku...

Pojem „strašně dávno“ je velmi relativní. Ještě před pár lety, no možná už to bude více než čtvrt století, jsem si dávnověk spojovala spíše s dobami, kdy naše země měla moře, respektive ležela kdesi na dně prvohorního oceánu…

… ve kterém se proháněly různé nepřívětivě vyhlížející obludy, jako například pancéřnaté nebo lalokoploutvé ryby a po souši se mezi vysokými přeslicemi potulovali jakýsi nemotorní plazi. No prostě, „dávno“ znamenalo minimálně nějakých pár set miliónů let před naším letopočtem.

Jak člověk stárne, z jeho mylného náhledu na to co je to „strašně dávno“, ho vyvede dospívající generace, která vám nekriticky nastaví zrcadlo a naznačí, že i vy jste už součástí prehistorie jen o něco málo mladší než ony zmíněné prvohorní obludy či plavuně a přesličky, ze kterých vzniklo černé uhlí.

Stačí zalovit ve staré šatní skříni a z útrob vytáhnout na světlo relikvie z vašeho vlastního mládí a sledovat zděšenou reakci mládí současného: „Ježiš, co to je?“ například při pohledu na jasně červené lyžařské šponovky, které s vámi naposledy absolvovaly povinný výcvik v prváku na střední škole a od té doby se válí na nejzazší polici kdesi za svetry z roku raz dva, protože co kdyby se ještě někdy hodily.

Největšími sběrateli téměř muzejních exponátů jsou v naší rodině bezkonkurenčně moji rodiče. Při občasných návštěvách vyplují na povrch různé vzácnosti, jako například otcova křestní košilka s četnými krejzlíky a mašličkami, kterou kdysi vlastnoručně šila moje babička – švadlena. Místo slz dojetí vnoučata opovržlivě zkroutí obličeje a s pohrdáním řeknou: „A to jsi fakt nosil, jo?“

Důkazem o tom, že se v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století, tedy v době mého dětství, nepochybně žilo (v očích dnešních náctiletých) jakýmsi primitivním způsobem života na úrovni prvobytně pospolné společnosti, jsou rozsáhlé sbírky ručních prací, které nepochybně i vy, kdo jste ty doby zažili, najdete někde schované po šuplících a na půdách. Moji rodiče si je schovávají dodnes snad ze sentimentu nebo možná ze strachu, že přijde den a bude jich zase třeba.

Největší úžas a šok jejich vnoučat způsobuje fakt, že se těmito prapodivnými výtvory lidé v dávných dobách obdarovávali o vánocích nebo narozeninách. Můj táta třeba rozdával širokému a dalekému příbuzenstvu drhané (rukodělná technika, při které se provázky smotávají a svazují do rozličných ornamentů) síťovky, okrasné závěsné košíky na květináče a jiné dekorativní předměty vlastní výroby. Největší oblibě se zaručeně těšila sova pálená – ta s těma velikýma kulatýma očima – sedící na větvi (stačil obyčejný klacík). Z té byli na větvi mnozí jeho kolegové a známí, takže je jednu dobu po večerech vyráběl sériově (viz obr. 1).

Ani já, která dnes s maximálním odporem zalátám sotva jeden pár děravých ponožek do roka, jsem neunikla ručním pracím, dokonce jsem ve škole navštěvovala asi půl roku jakýsi kroužek, abych se mohla vymluvit z doučování matematiky, které shodou okolností probíhalo ve stejný den. Artefakty z těchto prehistorických dob mé umělecké tvorby (v různých fázích nedodělanosti) jsou k nalezení například na chalupě po babičce. Tuhle jsme mezi jinými „archeologickými vykopávkami“ našli cosi jako chemlonový kobereček na zeď s motivem jablka, nad kterým jsem strávila mnoho a mnoho hodin při svíčkách.

Vzpomínáte? To se vzala taková ta kovová tužka versatilka, odšroubovala se z ní ta trubička (té se odborně říkalo „flus trubka“ a dala se skrz to foukat po někom zrnka rýže), tou se provlékalo vlákno chemlonu. Jeho konec se zahřál nad svíčkou, až se z něj stal čoudivý lepivý škvarek – a lup s ním na hadr na podlahu (takový ten s  kostkovaným vzorem) a nakonec šmik: nalepené vlákno se ustřihlo tak, aby bylo v zákrytu s ostatním. Postup se opakuje tolikrát, až vznikne hustý chlupatý kobereček. Fakt hustý! Nechápu, kde jsem vzala tolik času a energie hodiny vysedávat nad výrobou téhle nádhery. Jelikož byla nakonec milosrdně vyhozena na smeťák, nabízím k nahlédnutí něco obdobného z Googlu (obr. 2)

Ovšem úplná bomba a módní výkřik přelomu let sedmdesátých a osmdesátých byly pestrobarevné háčkované síťovky a nezbytností téměř každé domácnosti se staly papuče z chemlonu, nejlépe s bambulkami či střapci na špičce. Dodnes u mých rodičů slouží k přezouvání hostů, ale jen při slavnostních příležitostech – asi aby se tolik neprošoupaly, neb mají již velkou historickou hodnotu.

Znalost pletení a háčkování zřejmě patřila v minulém století k hojně pěstovaným dovednostem „dobře vychovaných dívek“, tudíž i já jsem touhle vývojovou fází někdy mezi svými dvanácti a dvaceti lety prošla. Pár měsíců jsme se ségrou v tvůrčím zápalu vyráběly pro kamarády háčkované pajduláky různých tvarů a patvarů, vrcholné veledílo byla figurka chodícího pštrosa.  Za svůj život jsem dokonce upletla i pár svetrů docela složitých vzorů – ty které dosud nesežrali moli nebo nebyly odloženy do Armády spásy, zabavil můj synovec na Halloweenskou párty a dcery se ze zbytků vlny už asi pět let (rychlostí dva centimetry za rok) pokouší umotat nejspíš šálu nebo co z toho nakonec vyleze.

Naposledy jsem se pokoušela o pletení jakýchsi dětských kabátků, když jsem si z porodnice odnášela dvě droboučké holčičky, které nám už mezitím tak trochu vyrostly v mladé slečny, takže ten nebohý kus úpletu bych mohla někdy v příštích deseti letech dodělat pro případná vnoučata (možná, když bude čas).

Když tak po sobě čtu tyhle řádky, zjišťuju, že už je to opravdu HODNĚ, HODNĚ dávno. V dobách kdy čas byl o dost pomalejší, člověk se tolik nehonil, protože nebylo celkem kam. V tom bezčasém dávnověku už bych samozřejmě žít nechtěla, ale po jeho pomalu plynoucím tempu se mi možná trochu stýská. Ráda bych si někdy uměla říct: hlavně klid, nač se štvát a stresovat, vždyť mi nic neuteče…