Život bývá občas plný vzruchů a škola v přírodě je speciální kapitola. Slunce zapadlo, vše se halí do tmy, ale v srdci Jeseníků to vůbec neusíná...
Večer byl vlahý. Ve vzduchu se potuloval hmyz a děti začaly s přípravou masek na karneval. Letošní téma bylo ZVÍŘATA, a tak se živé mušky prolínaly s papírovými obličeji především tygrů a psů. Pak se čas naplnil. Bylo třeba ukončit první fázi příprav a mládež směřovat do postelí. Jelikož byl „nehtový den“, čekala nás ještě podrobnější kontrola nehtů a jejich případné stříhání. Rozdělili jsme si s kolegy chatky a vyrazili.
„Nemám pyžamo,“ hlásí mi chlapeček hned v první chatce. „Jak to? Přece samo neodešlo...“ reaguji ...“Pojď, pohledáme..“ Když vcházím dovnitř pokoje, něco se mi nezdá..při ranní kontrole se zdálo být vše v pořádku, ale teď..Cítím nepříjemný zápach. „Nemáte zkažený záchod?“ zkouším to.. “Asi nee“ kroutí kluk hlavou a já pomalu postupuji pokojem až k jeho posteli. „Má pod postelí tašku,“ oznamuje mi další ze spolubydlících. Už když se skláním k tašce pod postel, začíná mi být jasné, že to s taškou nebude jen tak. Že ukrývá poklad – ačkoli k pohádkovým kouzlům má na hony daleko. Nejprve na mne vykouklo ztracené pyžamo – a v něm...“Všecko se najde, že...,“ mrknu na chlapce. „Nestihl jsi to v noci?“ „Noo, já jsem nějak tvrdě spal..,“ klopí klučina oči. „Nic se neděje, stane se, ale kdyby náhodou příště něco bylo, musíš hned říct, jo?“ domlouvám se. „Jinak bychom mohli zamořit třeba celou osadu a všichni omdlí“ zašpásuju. Vyperu, co je třeba, uděláme s chatkou hygienu, zkontroluji nehty, přečtu pohádku a proberu bolístky a radosti. Mrňata spokojeně usínají, slyším kvákat žáby a nitrem se mi rozlévá blažený pocit. Je hezky na tom světě! Ještě dvě chatky a můj večerní úkol je splněn.
Když se blížím k dívčímu obydlí, slyším už pod oknem pláč. „Copak, Klári?“ pohladím děvčátko po tváři. „Je mi smutno po mamce, “ rozpláče se Klárka naplno. „Brzy ji uvidíš a má se dobře“ snažím se ji utišit a obložím ji plyšáky. „Zítra od ní možná přijde pohled,“ pouštím fantazii na špacír..“A víš, co? Vymyslíme teď spolu veselou pohádku o tobě, o mně, o škole v přírodě a o mamince, chceš?“ uléhám vedle naštěstí už se uklidňující holčičky, která přitakává očima. Po pohádce, koupelích a kontrole, vybalení posledních utajených řízků a další pohádce pro všechny se chystám vyrazit k mé poslední chatce. Cestou se pak modlím, ať Bůh dá Klárce i jejím spolubydlícím skvělý spánek a začínám už opravdu toužit po své posteli – i když se mnou bydlící šéfová dnes chrápala opravdu strašlivě. Možná šlo o hlasovou prezentaci předchozího napůl hororového dne bez ubytování – vyplodila mi hlava myšlenku. A možná dnes bude šéfka už spát jak miminko – neztrácím naději. To ještě netuším, že spát dnes v noci skoro nikdo nebudeme.
Jsem u poslední chaty a koukám na její zamlžená okna. Co tu se asi děje...že by se kluci přes zákaz už začali sami sprchovat? běží mi v mysli...“Paní učitelko, ani tam nechoďte,“ vítá mne u dveří jeden z obyvatelů. „Kluci vás chtěli překvapit, že už jsou umytí a chtěli, ať máte méně práce a víc času číst nám pohádku. Jenže..“ odmlčí se. „Jenže ?“ nespouštím z něj oči a zároveň se zouvám. „Vyrobili si nakonec bazén. Nějak je to přemohlo,“ tiše líčí hoch. Když otvírám první dveře, vidím mírně mokrou podlahu a valící se páru z koupelny. Po otevření se mi naskytne pohled na sedm naháčů, veselících se asi ve čtyřcentimetrové vrstvě vody na zemi – naštěstí alespoň podlahu mezi koupelnou a pokojem částečně utěsnili. „Skvělé, kluci. Tak tohle jste udělali jenom jednou. Příště už rovnou volám rodičům, ať vás kvůli nekázni odvezou. Zítra za trest večerka dřív a teď bleskem utřít se a uklízíme,“ rozdávám pokyny.
Po úklidu a uložení poslední chatky se blížím konečně ke své posteli. Tam už sedí v pyžamech kolegové a sdělují si zážitky z večerní obchůzky. Našli ještě dohromady čtyři nazelenalé řízky a jeden chlapec prý měl pod oblečením v kufru skládací dětské odrážedlo – aby se prý náhodou nenudil. Nějaké holčičce bylo třeba plést copánky – asi vím, o koho jde. Holky z áčka si hromadně před zítřejším karnevalem lakovaly všech 32 končetin, které na chatce měly a prostory si před spaním totálně zamořily lakem. Janek i přes řev sedmi spolužáků na kufru v klubíčku spal.
Uděláme poradu ohledně příštího dne a nočních služeb, umyjeme se a také se uložíme. V terénu nyní zůstávají jen aktuální noční hlídačky Boženka a Evka. Ještě ovšem nikdo z nás neusnul, když vnímáme, že na dveře našeho obydlí někdo hlasitě klepe. „Byli tu Vojta s Tondou, že mezi chatkami jsou vetřelci. Prý mají všichni zapatlané kliky zubní pastou a někdo někoho viděl prostupovat zdí a utíkat...Všichni se prý bojí a nikdo nespí,“ oznamuje nám náš chodbičkový bodyguard učitel, když už jsme všichni na nohách. Pouhá panika - odhadujeme, nějací experti klučinové patrně někomu něco pomazali, někde se mihli – a už to jelo.. Největší problém teď bude je znovu uspat. Oblékáme hromadně tepláky a bundy a míříme pomoci Božce s Evkou, jejichž baterky vidíme svítit u chat na 2. straně svahu.
Na kopci to vypadá jako v pravé poledne. Kříčící děti v pyžamech vybíhají z chat a běhají nahoru a dolů a u mnohých chatek nejsou zamazané jen kliky, ale celé části dveří. Jediná chatka, která v tom všem mumraji klidně spí, je Klárčina. „Nástup,“ zavelí učitel a všechny lítající děti shromáždí. Pak se pustíme do půlnočního vyšetřování, z kterého vyplývá, že akci má na svědomí jedna klučičí chatka - hoši chtěli původně jen malinko postrašit holky, které se jim líbí.. Nezbedníci si na hlavu dali prostěradla a na ječící děvčátka koukali oknem.. Chlapcům opět udělíme podmínečné vyloučení a trest /zákaz karnevalu a nařízení psaní jazykových cvičení místo něj/ a děláme všichni vše pro to, aby děti co nejdříve spaly. U mnohých úzkostnějších se nám to ale povede až k ránu.
S kruhy pod očima, ale vskutku pěkně odreagováni od starostí běžných dnů, se ráno scházíme u kakaa a kávy. „Co nám přinese dnešek?“ nadhodí kolegyně. „Vylil jsem Vojtovi kakao do boty, ale nechtěl jsem,“ vpadne do toho Lukas. „A jak se ti to podařilo?“ zeptá se šéfka. „Noo, měnili jsme si boty pod stolem, chtěli jsme vyzkoušet, jestli umíme stejně rychle dojít pak k chatkám, když budeme mít pravou na levé a já jsem se chtěl napít..,“ dostane se jí odpovědi.
Kolegyně odchází s žáčkem botu vyčistit a šéfka dohlíží, ať už všichni jen snídají. Najednou všichni mlčíme, učitelé, děti i obsluhující personál. Jíme, pijeme... a nikdo nic neřeší. Jsme spolu a je to takové nějaké v pořádku.
