Výlety a jiné školní akce v terénu bývají jedinečnou adrenalinovou bombou. Často se vám i roztočí hlava a někdy se zastaví až po příjezdu. Odjíždíme...
Tak je tady ten den! Tak dlouho očekávaný, tolik lidí se na něj těšilo. Hromada dětí a ještě větší hromada dospělých! Že bych jediná netěšící se byla já? Hlavou mi běží, zda jsem na seznam potřebných úkolů k řešení napsala manželovi úplně všechno... Danek má ve středu klavírní předehrávku, v pátek je třeba nakoupit a uklidit babičce. A aspoň co dva tři dny je potřeba doplňovat doma zásoby, a taky vyrábět svačinky, snídaně, večeře... Psát úkoly, občas uklidit... A včas vstát do školy a do školky. Též je třeba oblékat si něco vhodného. Zapínat se... Nezbývá mi než manželovi důvěřovat, že to nějak zvládne - tak jako loni či předloni.. Odjíždím povinně do devítidenní školy v přírodě pro 1. stupeň ZŠ, jejíž pochopení u mne končí někde na třetím dnu. A v hlavě se mi promítá vzpomínka na dokonce čtyřtýdenní pobyt se čtvrťáky před pár lety. Náhle pociťuji malý příliv štěstí, že to už bylo. I když i devět dnů je pro některá mrňata a pro nás ženské od rodin docela dost. Opakovaně pochybuji, že efekt jednorázové dávky čerstvého vzduchu převáží nad pocity smutku řady zúčastněných a nad vyčerpaností pedagogů, z které se mnozí do konce roku vůbec nedostanou. Ale co už. Jedeme.
U autobusu postávají rodiče s kufry. (Kufry mají podle pokynů, ať se dají zasunout pod postel a děti mají aspoň střední pořádek.) Odevzdávají mi potřebné dokumenty a seznamují mne na poslední chvíli se svými speciálními potřebami. „Angele prosím na noc vždy zapleťte copánky, je tak zvyklá,” hlásí osamocený tatínek, evidentně instruovaný vládnoucí maminkou, neb tatínkům bývají copánky na noc úplně putna. „A buďte ji tak patnáct minut před budíčkem prosím, má svou probouzecí fázi,” dodává ještě Angelin taťka, kterému mohu říct jen „Pokusím se”. Vidím, že se ke mně žene jakási žena s naléhavou potřebou v obličeji: „Paní učitelko, ať se zapíná ke krku, hlídejte ho prosím... A dohlížejte, ať dost jí... Víte, musíme ho hlídat,” rozvykládá se. Pohlédnu na dobře vypadajícího Péťu a vše mamince odkývu. Krky jsem zvyklá hlídat a něco tam chlapec určitě sní. Už se chystám umisťovat kufry a děti do autobusu, když mne odchytne něčí teta: „Paní učitelko, mažte ho prosím... Stále ho mažte! Je zvyklý nebýt suchý...” Mrknu na igelitku plnou krémů a šoupnu ji do autobusu. „Dobře, namažu ho,” pokusím se tetu uklidnit. A pomyslím na to, že sebe po příjezdu domů asi pořádně namažu taky. Tu vidím, že se blíží zdravotnice s asi pětistovkou vybraných léků, hlavně na nejrůznější alergie. „Pavli, dáme to někam dovnitř, jo?” probírá se mnou uložení svého pokladu. Umísťuju macatý batoh a myslím na to, že těch léků je nějak rok od roku víc. Jak to, když tak pilně jezdíme do školy v přírodě???
Sestupuji mezi rodiče, abych převzala děti a rozloučila se. „Paní učitelko, tak si to tam moc užijte! Načerpejte síly! Odpočiňte si!” slyším z davu. Děkuji za přání, která mi nějak prolétávají kolem uší a mizí. Tu cítím, že mne někdo zezadu chytl za rameno: „Pevné nervy, paní učitelko, jste všechny učitelky dobré, že do toho jdete, já bych nešla,” pohlédne mi do očí a pohladí mne po paži jedna z maminek. Její pochopení zahřálo. „Neonemocněl vám někdo, paní Hermannová?” přiblíží se ke mně ještě jedna z žen... „Víte, dala bych vám ještě Pepíka, tolik by chtěl jet, mám i věci,” prosí. S lítostí musím paní odmítnout s argumentem, že nemohu přijmout nepřihlášené děti z mateřské školy a koukám přitom na obzvlášť veselý výraz pana K. Radostně hlásí, že s ženou ihned po předání dětí odjíždějí na týdenní romantický pobyt, neb mají desetileté výročí od svatby. Vzchopím se ke stručné gratulaci a začínám podle plánu umisťovat děti do autobusu. Uplakaným rozdávám kapesníky a snažím se je, potažmo i sebe, směrovat k naději, že nás na pobytu určitě něco hezkého čeká. Děti pak sedí přilepené na skle busu a já rozdávám blinkací sáčky. Při dotazu, kdo snídal nedoporučené kakao a jogurt, se zvedne asi pět rukou. „Paní učitelko, paní učitelko,” vbíhá ještě do busu rozrušená matka. „Naše Klárka na cizím místě skoro nikdy nemůže usnout a pláče, má to po mně. Kdyby nespala víc dní, zavolejte a my ji tedy odvezeme,” potěší mne. Odjíždím s ještě větší chutí a jen lehce zamávám s dětmi skupině rodičů, které dnes v hojném počtu čeká místní papučový bál (bez dětí). Přeji jim to všechno... No co, my si zatančíme v papučích na plánovaném dětském karnevalu. Asi patnáct holčiček hlásilo, že veze masku princezny a tři kluci vezou populární kostýmy kostlivců. Rozhlásila jsem, že budu na karnevalový večer batoletem, o které bude potřeba pečovat, hlavně ho dobře krmit a povídat mu pohádky. Doufám, že se o mne hezky postarají. „Děti, nechce ještě někdo čurat?” ptám se potřetí a naposled. Hlásí se poslední dva zájemci. Po chvíli jsme konečně připraveni vyrazit.
Rozjíždíme se a snažíme se s kolegyní v buse o přátelskou atmosféru. Pozorujeme ovšem, že dětem nějak utíká pozornost... Zanedlouho zjistíme, že se nás pokouší dohnat a pak i zastavit jakýsi osobní automobil. Náš řidič nakonec zaparkuje a z osobáku vyskočí jeden z tatínků. Podává mi igelitku. Že prý zapomněl dát oběma svým dětem gumáčky. Přebíráme gumáčky a znova startujeme, načež se cca po dvou minutách Alenka začíná zbavovat ranního jogurtu. Naštěstí se trefila do sáčku. Lumír hlásí, že se vyčural asi málo a cítí i kakání. Je jasné, že žádná dovolená to nebude. Ale možná nás na horách čeká opravdu něco hezkého. Naděje s námi je!
