Z deníku učitelky základní školy 17

?Poprchávalo už od rána. Cestou k autu jsem si natrhla punčochy suchým zipem na tašce a zavřela jsem si ve spěchu prst do dveří auta. 

Aby radosti bylo ještě více, uvědomila jsem si, že právě v této chvíli mám sraz s jednou maminkou, naštěstí mne aspoň nečeká venku. Volám rychle jedné z milých kolegyněk, ať se mamince pověnují a omluví mé zpoždění.
„Je mi špatně," hlásí starší syn, kterého jsem plánovala jen rychle vysadit před jeho školou. Jaj, to vypadá na stejnou infekci, se kterou bojoval nedávno mladší synek, letí mi hlavou, když sáhnu Danovi na čelo a vnímám zvýšenou teplotu. „Chceš zvracet nebo na záchod?"  zeptám se a Dan kroutí hlavou. Aspoň tak – uleví se mi trochu a bez zastávky dojedu se synem ke své škole. Obhospodařím maminku, se zástupkyní se domluvím na chvíli na suplování a mířím s Daníkem k lékaři. Následně syna s diagnózou infekce předávám doma hlídací paní, která již pečuje o mladšího Honzu, domluvíme potřebnosti a fičím zpět do školy. Cestou do své třídy omlouvám ještě Dana v jeho škole a odhlašuji mu obědy.
Za dveřmi narazím na uplakaného Michala. „Co se děje, Míšo?" tážu se. „No, šel jsem na záchod a do záchodu mi spadl mobil a já se teď bojím, že mi nepojede," vzlyká Míša. „Ty ten telefon máš teď u sebe, jo?" ověřuju. „A byl vypnutý, jak měl podle školního řádu být?" tážu se ještě. Michal jen pokývá hlavou. „Tak ho zkusíme nastartovat," pobízím ho. „Víš, že se svolením učitele můžeš.."
Modlím se, ať mobil nastartuje a ten se po chvíli zapne a funguje. „Tak super, možná ho doma ještě strč na pár hodin do rýže," doporučím mu a telefon si pro jistotu beru na chvíli do péče.
Vcházím do třídy a tímto osvobozuji suplující učitelku, která třídu opouští se širokým úsměvem a nenadálou nadějí, že si přece jen dnes stihne uvařit kávu. Pozdravíme se s dětmi a jako obvykle se zeptám, zda máme něco důležitého k řešení a zda někdo má nějaký nový – dobrý nebo špatný zážitek. Usilovně se hlásí Rosťa: „Paní učitelko, máte důležitý dopis od mamky s taťkou na stole," hlásí mi. „Vážená paní učitelko" – stojí v listě. „Nevíme, jak jste přišla na to, že by syn mohl mít možná dysgrafii, ale nám se zdá, že píše normálně – akorát víc drápe. Do žádné poradny určitě nepůjde a Vy nám prosím napište, co s ním máme procvičovat." Je jasné, že rodiče takto reagovali na mail a pozvání do školy ohledně podezření na dysgrafii, a pocítím lítost, že má Rostík rodiče s takovým postojem. Pokud opravdu má dysgrafii, obdržel by individuální plán a spoustu úlev a lépe by se mu žilo. Mohl by mít i lepší známky a dostat se tak v budoucnu třeba na školu, kde ho jinak jen tak nevezmou... Ale rodiče mají poslední slovo, přes to nejede vlak. Přestože si v dalším týdnu dlouze osobně popovídáme, tvrdošíjně stojí na svém.
Hlásí se Věrka: „Včera jsem vyráběla se sestrou mýdla a jedno jsem vám přinesla," podává mi kouli neurčité barvy, z které leze /možná její/ vlas. Musím jí podekovat a dáreček od srdce přijímám, jen nyní neprahnu po tom vědět, z čeho všeho je originální mýdlo složeno. „Někdy si o mýdle můžeme popovídat, budeme brzy mýdla probírat," odložím vysvětlování postupu výroby, přestože vidím Věrčinu touhu udělat ve třídě odborný výklad.
„A co ty chceš, Jirko?" obracím se ještě k malému drobnému chlapci. „Já mám zážitek, paní učitelko!" rozzáří se mu oči. „Máme štěňátka! Je jich 21," přimhouří oči. „21?" vykulím oči já.. „to je hodně!" „Vlastně 12," opravuje se chlapec. „12 je taky hodně," dodávám a hlavou mi běží, zda nakonec nemají jen jedno nebo dvě štěňata. „Máte doma veselo," prohodím a chystám se přejít k učivu. Tu zazní školní rozhlas – „Přijđte si pro školní mléko!" Vysílám tedy službu pro mléko a těším se na následují přestávku, kdy budou ve hře věže a hrady z mlék a ze suché třídy se stane třída mléčná. „Snad není k obědu guláš nebo lečo," běží mi hlavou, ale dětské žaludky často vydrží hodně. Stejně jako paní uklízečky ve školách...
Doučím, vyřeším administrativu a přípravy i sešity k opravám si nabalím do tašek. Bude třeba pospíšit za synky. „Paní učitelko, máte hezké brýle!" promluví na mne Gábinka, která na mne už dobrých deset minut skoro upřeně hleděla a tudíž možná i dlouze hodnotila, co se jí na mně líbí. „To mne těší, Gábi," zareaguju a pomyslím na to, že je dobré, že mám hezké aspoň brýle. Vyrážím na další směnu k domovu a raduji se, že se dnes nekonalo žádné velké drama. Zatím.