Přichází žáky i učiteli očekávaný poslední školní den. A každý se s koncem školy vyrovnává po svém...
Toho dne bylo velké horko. Deti většinou ve dvojicích ve svátečních oděvech pluly chodbami, tu a tam bylo cítit závan orchideje nebo růže. Kolegyně Katka uložila do skříně všechny papírové bodové pytlíky pro celou třídu na příští školní rok, které zalaminovala v euforii, že už děti po několik týdnů neuvidí. Dlouho jsme ji neviděli tak intenzívně pracovat.
„Já si zpívám,“ sdělila mi kolegyňka Danča. „Vždycky si vyberu nějakou oblíbenou populární píseň – třeba od Olympiku Já nebo od Kotvalda s Hložkem Holky z naší školky a vyměním si text. Dosadím si na melodii slova podle potřeby – třeba zpívám místo já prát nebo místo Majdalenka s Apolenkou nachystám saláty s vekou.. a tančím si k tomu,“ dodala. V rohu chodby se točila naše milá lesbická učitelka Alenka: „Neviděli jste Lindu? Hanku? Patricii?“ vykřikla, načež se prudce rozběhla chodbou a už jsem ji ten den neviděla a raději ani nezkoumala, zda rozdala svým žákům vysvědčení či navždy utekla do lesů... Pomyslela jsem na kolegyni Renátku před dvěma dny, která – zaujata výchovným tanečním vystoupením v tělocvičně – odešla pryč bez svých žáčků a nic jí nepřišlo divné. A bylo mi jasné, že čas se naplnil, že učitelská obec potřebuje volno od dětí – a komu by přišlo na mysl byť jen jediné slovo proti, ať si to na jeden jediný rok zkusí...
Rozdala jsem žádané papíry, utřela pár slz a nastavila ruku, aby se šťastlivci neporanili při výskoku o zeď. Dala jsem si za cíl, že pokud možno poslední školní den zvládnu s velkou trpělivostí a nerozruším se, ale dvě minuty před koncem bylo vymalováno. „Rosťo, můžeš mi sdělit, proč mne napodobuješ?“ obrátila jsem se ještě v klidu na svého nejlepšího žáčka, který sice vskutku bravurně představoval mou mimiku i gestikulaci, ale překročil hranici. „Já nevím, pančitelko – asi z radosti!“ odvětil Rosťa, který polevil, protože držel v ruce jistý papír se samými jedničkami, ve které úplně nedoufal. „Ok, ale teď už jsme každý za sebe, jo?“ koukla jsem mu zpříma do očí a vycházela ze zkušenosti, že to vždycky na něj zabralo. Ovšem dnešní den byl jiný... jedinečný. A bylo patrné, že odpočinout potřebují na pár měsíců i děti. Při pohledu na jeho opětovné mávání rukama á la Hermannová jsem se ovšem přes všechno rozrušila, Rosťu následně svým proslovem rozplakala a poté už žáčky rychle vypustila ven.
Pak jsem se obložila kytkami a zdřímla na počmárané školní lavici od Bárty. Po příchodu domů jsem brečela a nebyla k uklidnění. Učitelské a další nervy hrály svou sonátu... „Proč ta prodavačka v obchodě na mne mluvila?“ psala mi kolegyně. „To popelářské auto mělo jet jinudy,“ zmínil kolega, který agresivně seřval pro nic za nic řidiče. „Proč ti lidi kolem mne chodí a proč se smejí?“ napadalo mne celé první dva dny po ukončení roku a vypadalo to, že nervíky povolily a dostáváme se postupně do potřebné odpočinkové fáze, která snad bude trvat nekonečně dlouuuhooo...
