Z deníku učitelky základní školy 12

Se slovem "čára" je spojeno mnoho významů. Ve školství může mít čára svou speciální řeč, stejně jako třeba v nemocnici. Ale raději zůstaňme ve škole...

Byla bouřka. Paní uklízečka vytírala linoleum jak o život a ve chvíli, kdy pan ředitel opustil ředitelnu a jal se šlapat mokrou podlahou vstříc wc a dalším místům, hlasitě zavelela: „Po čáře, pane řediteli!“ Pochopila jsem, kdo je tu šéfem. Pan ředitel se poslušně přesunul doprostřed lina – na jeho svár – a tiše směřoval dál za svými cíli. Paní uklízečka napomenula i mne a na můj dotaz, proč tolik stojí o čáru, odvětila, že na čáře nejsou šlápoty tolik vidět. Trochu mi to připadalo jako profesionální deformace, ale kdo ji nemá, že…

   Byla středa – a to na této škole znamenalo, že pan ředitel nesmí být po 14. hodině rušen. Poté, co navštívil před 14 hodinou toaletu a sprchu u tělocvičny, uzamkl se vždy v ředitelně s věrnou kolegyní Zuzkou, načež paní uklízečka (poté, co nechala půl školy odejít domů po čáře) vyhodila z ředitelny koš s použitým prezervativem.

   Nastal čtvrtek. To míval pan ředitel většinou dobrou náladu – bylo den poté – a my běžní zaměstnanci toho využívali a jakékoli prosby o peníze na výlet či řešení nepříjemných problémů směřovali ke čtvrtku. V pátek už začínalo opět přituhovat – ale ani čtvrtek nebyl vždy stoprocentní. Někdy byl pan ředitel v rozpoložení, že se mu po příjemném středečním odpoledni s nikým nechtělo řešit vůbec nic, ale aspoň nás odbýval příjemně.

   Jednoho dne se ozval z ředitelny velký křik. Nepříjemný problém, který se týkal nějakého dítěte, tu přiběhla řešit jeho matka bojovnice a na pomoc si vzala nůž. Nevychytala, že je úterý a tudíž nejhorší den na řešení potíží s ředitelem. Po chvíli řevu a přetlačování vběhl do ředitelny řediteli na pomoc pohotový školník a společnými silami nad matkou bojovnicí zvítězili. Nůž jí byl odebrán a následně byl vrácen za asistence romské asistentky přímo do rodiny.

    Čekala mne dvouhodinová výtvarná výchova. Napsala jsem dětem o přestávce na tabuli seznam pomůcek, které si mají nachystat, a připravovala se na zábavný, ale náročný čas. „Nemám lepidlo,” hlásila se hned po zvonění Jarka. „Vyschlo, protože Janáč mi naplival do víčka a už jsem s naplivaným víkem nemohla lepidlo zavřít.” Musela jsem udělat rozbor situace a obrátila pozornost k dalšímu žákovi. „Nemám štětec, vypadly mi všechny chlupy,” omlouvá se Michal. „Jak ti, prosím tě, u skoro nového štětce mohly vypadnout všechny chlupy?” zajímá mne. „Noo, hráli jsme se štětci rytířský turnaj, paní učitelko, a já jsem šermoval...,” dozvídám se. Po vyřešení štětcového turnaje ještě vyvolám Věrku a ta mi referuje, že o přestávce před výtvarkou Bartošík rozdrolil bílé křídy a vyráběl z nich sníh. Dořeším tedy sníh a dotknu se i žalování a pomalu se začínám těšit na konec hodiny, ač je teprve začátek.

Postupně tvoříme koláž – krajinku – a tu vidím, že z Jirky kape lepidlo. Má takřka úplně bílé vlasy, plné Herkulesu. "Jirko, co se stalo?” tážu se a Jirka mne informuje, že Herkules „nějak vystříkl na jeho hlavu”. Kroutím svou hlavou a odvádím Jirku k umývadlu, v němž sice teče jen studená voda, ale díky za ni. Jirkovi omývám vlasy, hlídám, ať se sudená voda nedostává moc na hlavu a raduji se, že mám možnost vyzkoušet tolik krásných rolí! To je tak třicet v jednom, to pedagogické povolání, rozjímám a v roli kadeřnice Jirku osušuji vlastním ručníkem. Netuším, že o den později vběhne do třídy Jirkova matka s divokým máváním rukama a křikem, že jsem jí týrala syna, když jsem jej myla ve studené vodě. „Dobře, příště mu nechám tedy na hlavě ztvrdnout kohouta,” sdělila jsem matce a představovala si, jak ze svého miláčka dává doma dolů čtyřhodinový Herkules. Nevypadala spokojeně, ale uklidnila se trochu – a klid má ve školství občas cenu nad zlato.