Z deníku učitelky základní školy 10

Čas od času se člověk ve škole dostane do specifických situací – učení jde stranou a řeší se věci neplánované. O to víc si pak ale můžeme klidný výukový den užívat. 

...Čas se naplnil a potřebovala jsem pár dnů odpočinout doma s antibiotiky a poléčit dýchací cesty. Možná – abych ten život rozdýchala...a občas každému prospěje školu chvíli nevidět. Tu mi jednoho dne na nemocenské zazvonil telefon: „Je třeba na tvé žáky víc křičet, Pavlo,“ poznala jsem hlas paní zástupkyně a úplně si představovala, jaký má asi vážný výraz. „Shodli jsme se na tom ve škole – tvá třída potřebuje opravdový řev. Jinak tě budou vyčerpávat..,“ pokračovala - a stále držela tón. Chtěla mi patrně touto zajímavou radou ulevit, ale pro mne cesta přes řev nikdy nevedla a doufám nepovede – i když připouštím na cestě bez řevu větší náročnost. “Děkuju, ale nebudu po dětech řvát – nemohu popřít sama sebe,“ oponovala jsem – a myslela na to, že vysvětlování, diskuze, budování vztahu jsou pro mne number one. I když jsou určitě situace - když vám třeba dítě leze pod tramvaj nebo se chystá po divadle nastoupit do autobusu jedoucího opačným směrem - kdy je namístě to nejhlasitější „Vojto, stůj!”. „Budeš řvát,“ dostala jsem neuvěřitelný příkaz a mohla jen zareagovat: „Je mi líto - nebudu.“ Pak následovala série několika souvětí, vyměnily jsme si nějaké sms zprávy a rozloučily  jsme se. Následující dny jsem se snažila věnovat léčbě, na dálku probírala s rodiči mých žáků dětské kašlíky, ztracenou papuči a uvolnění žákyně kvůli dovolené na Mallorce, chystala co nejzajímavější písemky a věnovala se budující pedagogické literatuře, doporučené paní ředitelkou.

      Po pěti dnech nemocenské jsem nastoupila do práce. “Promluvíme si, Pavlo,“ oslovila mne samotná velká šéfka. Měla na sobě slušivý svetřík a voněla. „Co jste to, prosím vás, prováděla s paní zástupkyní?“ zapíchla do mne opět pohled, jak to měla v dramatických chvílích ve zvyku a ještě vykulila oči. “Já jsem něco prováděla s paní zástupkyní?“ vykulila jsem teď oči já. „No, paní zástupkyně mne kontaktovala a naříkala mi do telefonu, že jste na ni byla v smskách drsná,“ nespouštěla ze mne ředitelka oči. Vzpomínám, že mi v tu chvíli běželo hlavou, že bych se raději věnovala věcem spojeným s učením, ale ještě nebyl pravý čas. Taky mi slovo „drsná” svým způsobem zaimponovalo. „Nemyslím, že bych byla drsná, paní ředitelko – a taky jsem si nezačala. Mohu vám dát klidně nahlédnout do naší sms komunikace – nic drsného tam myslím není,” reagovala jsem a doufala, že mi v této dramatické chvíli neklekla baterka v telefonu. Bylo jasné, že velká šéfka ví všecko, vytáhla jsem tedy naštěstí funkční mobil, vyhledala průkazný materiál a vložila telefon ředitelce do ruky. Zatímco si docela dlouze četla ve zprávách, seděla jsem, koukala na skákajícího ptáka po parapetu a doufala, že toto skvělé sezení brzy skončí. Ptáka si dodnes pamatuji...Vše se ovšem odvíjelo jinak. „Píšete normálně, zdá se mi,“ ukončila ředitelka čtení se závěrem, který mne potěšil a následně mi vysvětlila, že paní zástupkyně má dobré názory a já jsem ji pouze nepochopila. „Tak za hodinku bychom s vámi, Pavlo, udělali poradu,“ sdělila mi ještě ta dobrá a patrně jinými ovlivněná žena. „Holky z prvního stupně přišly během vaší nepřítomnosti na pár věcí, které byste mohla zlepšit. Uděláme kolečko, sednete si mezi nás a budu ráda, když si děvčata vyslechnete..“ Ooo, mé zlaté kolegyně! To je od nich tak krásné! pomyslela jsem si s nadsázkou a pravděpodobné bylo, že šlo o režii hlavně jedné ženy, která měla na škole významné postavení a po dobu nemocenské v mé třídě vyučovala. „Paní ředitelko - je to nutné? Našli jste nějaký závažný problém? Děti nemají znalosti, učivo neodpovídá plánu nebo je snad nekázeň ve třídě?“ zapíchla jsem oči do ředitelky teď já. „Není nic vážného, vše o čem mluvíte, je v pořádku – přesto bych ráda, abyste si argumenty kolegyň vyslechla,“ odpověděla ředitelka rázným tónem a zakmitala nosem. Možná znamení.. “Dobře tedy,“ zareagovala jsem a začala se těšit.

       V přízemní učebně bylo ticho a v kruhu seděly všechny mé kolegyně a ředitelka. “Omlouvám se, ale měla jsem dozor v jídelně a musím ještě na wc,“ sdělila jsem ztichlému kroužku a odkráčela. Cestou jsem získávala jistou averzi ke kruhům a rozhodovala se ve výuce upředňostňovat jiné tvary. Když jsem se vrátila, všichni stále seděli mlčky a vypadali, že se snad ani nepohli. Žijí vůbec? Ředitelka se po chvíli ujala slova a a sdělila všem, že jsme se zde sešli, abychom se pobavili o tom, co ještě může Pavla ve třídě zkvalitnit. „Tak prosím, kolegyně, vyslechnu si vás, třeba mi pomůžete být dokonalejší“ pobídla jsem všechny své parťačky z prvního stupně.“ „No, myslím, že by měly být po ruce náhradní tužky pro děti,“ ozvala se první. „Tužky mám vzadu v kelímku,“ reagovala jsem. „Ale nejsou vidět!“ dozvěděla jsem se. „Děti by si měly dávat aktovky dozadu,“ navrhovala opět stejná kolegyně. “ Může být, ale háčky na aktovky jsou u lavic proto, aby tam ty aktovky mohly viset - tak bych řekla, že i u lavic to je v pohodě, děti mají všechno po ruce..,“ odpověděla jsem. “Svačinky by neměli žáci mít pod lavicí, ale vzadu na okně,“ vznesla originální nápad opět první kolegyně. „A mají moc sešitů – do jazyka českého i do matematiky dva?“ poznamenala po chvilce další švarná učitelka. Něco málo jsem ještě vypustila z pusy a zeptala se i jich, jestli viděly, že by byl v té třídě nějaký vážný problém. „To ne,“ slyšela jsem od všech a přemýšlela, nač se děje toto všecko. Jakákoli případná inspirace se dala předat bez šou, lidsky..Po parapetu poskakovali už dva ptáci a mne napadlo, zdali si tu nechtějí stavět hnízdo. Že bych je včas varovala..Ředitelka nakonec toto svérázné sezení patrně z rozpaků zakončila vtipem, kterému jsme se všechny učitelky zasmály a šla jsem domů.

      Přicházím domů vyšťavená a výuka byla kvůli podružnostem opět oslabená. Danek hlásí, že mi králík rozkousal ucho od hnědé kabelky, kterou jsem nechala po návštěvě ležet na zemi. Králík má dlouhé drápky – bude možná třeba jet na veterinu. „Mám umět na zítra tu sonátu,“ připomíná syn a já doufám, že s ním muž zajde ke klavíru k babičce do přízemí. „Už jsem to zkoušel u babičky sám, ale babička mi do toho pořád zpívala, nešlo hrát,“ potěší mne. Chystám večeři a potřebnosti na zítra, načež volá babička zespodu, že nám opět utekl pes a bude třeba lépe zabezpečit branku. Aspoň si pes na svobodě užije – přeji mu útěk – ale jistě musíme psa i branku pořešit. Uvědomuji si, že jsem zapomněla vyhodnotit dva individuální plány pedagogické podpory, podle mne dost zbytečné výplody poslední doby – pokud chce učitel např. poslat dítě do poradny s podezřením třeba na dysgrafii nebo dyslexii, musí stvořit tříměsíční plán pro to dítě a zahraje si na odborníky – spec. pedagoga i psychologa a jakože zkoumá, zdali se vše s dítětem nezlepší, když poběží pod spec.plánem, který učitel na vodě uvaří. To musel vymyslet někdo geniální! No ale co by člověk pro děti neudělal? Když chce, aby byly odborně vyšetřeny..Tak s chutí do toho! Králík na mne kouká a tváří se, jako by byl pravý čas kabelku povečeřet a kdybych mu nachystala na druhý den další - bylo by to nejvíc fajn. V akváriu se prohánějí tiché ryby s vážnými výrazy a já zauvažuji nad tím, zdali neopustit práci s lidmi a nejít dělat do ZOO. Ale ještě to ve škole zkusím...