Pátý den v Izraeli. Co přinese? Vůbec netušíme, ale nebojíme se tady ničeho. Zvláštní, nadpřirozený klid nás zde neopouští...
Shodli jsme se na tom, že jsme se zde kromě rychlé chůze (abychom nebrzdili takřka behající Židy) naučili už docela dobře žít v symbióze s auty, skoro jako místní. Kmitali a přebíhali jsme mezi vozy a dostali se postupně až na horu Sión a do Davidova města.
Překvapilo mne, jakým malým pahorkem hora Sión je... Uvnitř Davidova města nás v jedné chvíli s manželem rozdělili – mne poslali do ženské části a muže do mužské. V ženské části ležela rakev s ostatky krále Davida, nad ní se ženy modlily a některé i hladily a líbaly zlaté ozdoby u rakve. Do mužské části nakonec manžela pro velké množství zájemců nepřijali, ale zahlédli jsme, jak se tam v malé místnosti také muži společně modlí.
Po nějaké době jsme došli do blízkosti Zdi nářků. Rozhodli jsme se vstoupit do areálu, bylo třeba ovšem vybalit mobily a elektroniku a celý batoh předložit ke kontrole prosvícením jako na letišti. Z jedné strany opět přistupovaly ke Zdi ženy, z druhé muži. Určitě tu bylo několik stovek lidí. Probíhaly modlitby a doprovázela je zajímavá hudba. Myslela jsem při tom na to, že se mohli všichni tito lidé pokojně modlit doma v obýváku, jistě by je všemohoucí Bůh vyslyšel i tam... Ale měli jsme zážitek.
Vraceli jsme se pak jednou z místních tržnicí, kde se dá najít skoro všechno, od dětských kočárků po elektrospotřebiče, ale málokde jsme zahlédli ceny. Prodejci, zejména Arabové, s námi o ceně teprve jednali a kolikrát to byla docela show.
Dali jsme si výtečnou rajskou polévku za 18 šekelů a šinuli se k domovu. A po chvíli nás naplnila radost, že v našem jeruzalémském domově funguje elektřina, tedy i klimatizace, internet a teče i teplá voda. Tolik dobrých věcí je na světě!
