Můj Izrael 3

Jednoho dne k nám darem od milých lidí přišly letenky, zajištěné ubytování a trocha peněz na život v Izraeli. A tak jsme s manželem sbalili pár věcí a do Izraele vyrazili.

V noci mne vzbudily zvuky připomínající přesun tanků. Byla to však jen pokažená klimatizace, kterou jsme přitápěli – bojuje se o pár kilometrů dál. Okny opět prosvítalo slunce a my se rozhodli projít starou část města Jeruzalém, najít poštu a autobusové nádraží.
Jelikož jsou zde nápisy na většině obchodů a firem jen v arabštině a hebrejštině, nebývá pro cizince orientace vždy jednoduchá a i my trochu bloudili. Přestože jsme měli na sobě nenápadné oblečení a zakryté ruce i nohy, jak žádá místní nepsaný zákon, několik Židů nás odsoudilo a křičelo na nás. Naše džíny zde vůbec nebyly v kursu. Všimla jsem si, že ortodoxní Židé velmi rychle chodí, dokonce mi připadá, že čím ortodoxnější Žid, tím nabírá větší rychlost. Zajímalo by mne, kam pořád tak spěchají...
Byli jsme rádi, když jsme našli nádraží. Stálo tu v řadě několik odpočívajících autobusů a u jednotlivých stanovišť byla spousta lidí, ale nikde nevisel jediný jízdní řád. Po dotazu, kde lze řád nalézt, jsme dostali odpověđ, že řády zde prostě nejsou. Autobusy prý přijíždí na jednotlivá stanoviště cca co 15 minut, někdy ze zpožděním, ale každý se prý svého busu dočká. 
Cestou na poštu jsme se zkusili radit s místními. Žádný z mužů nám spolehlivě neporadil a s oslovenými ženami se vůbec nedalo domluvit, prý mluví jen jazykem jidiš. Pochopili jsme, že se očekává, že s muži bude mluvit spíše muž, žena zde má méně významné postavení a sluší se tu, aby byla co nejméně nápadná. Nakonec jsme poštu s pomocí mapy našli a užívali si v uvozovkách příjemného chování poštovního úředníka. Ne všichni Židé jsou srdeční...
Protože jsme měli hlad, dali jsme si v bistru na tržnici jednoduché teplé minijídlo, falafel – smažené kuličky se salátem. Každý jsme dostali pět kuliček velikosti vánočních rumových kuliček a zaplatili za ně dohromady (plus za trochu salátu) cca sto šekelů – asi 650 kč. Aspoň, že to byly koule chutné.
V ulicích se intenzivně zpívalo, Židé právě mohutně slavili Chanuku – svátek světel. V prodejně s textilem jsem viděla šťastnou dívku, od hlavy až k patě černou, které maminka právě kupovala sukni černou jako noc. Alespoň, že doplňky zde některé ženy nosí barevné, a tak můžeme vidět na cestách černé ženy s červenými či béžovými kabelkami, rukavicemi či deštníky. Nejčastěji ale stejně zvolí černé doplňky. Z důvodu nenápadnosti se zde ženy nelíčí a k černým sukním nosí nepřitažlivé hutné boty bez podpatku, jakési botasky.
Je to tady vskutku jiný svět, lidé často nemají doma ani počítač, ani televizi, prý aby je to nesvádělo k hříchu. Na počítač se dá jít do specializovaného centra ve městě a Židé toho hojně využívají. Hlídat si vnitřní čistotu má určitě něco do sebe, stejně jako místní trend mít velký počet dětí v rodině. Aby děti nebyly sobecké, hodně si tady pomáhají a dělí se, v ulicích můžeme narazit na čtveřice, pětice či celé skupiny dětí, které jdou bez rodičů a drží se za ruce.
Blížil se Štědrý den, na který jsme naplánovali odjezd do Betléma, na místo narození Ježíše. Vyrazíme tedy na nádraží a pojedeme busem, který prostě zrovna přijede, rozhodli jsme se. Pokud se do něj oba dostaneme – tady vítězí první a přednost je dávána mužům. Ženy i často sedávají v zadní části autobusu, pokud vůbec někam jedou. Nu co, když tak mne manžel někde v Betlémě počká, domlouváme se. Nespěcháme...