Jednoho dne k nám darem od milých lidí přišly letenky, zajištěné ubytování a trocha peněz na život v Izraeli. A tak jsme s manželem sbalili pár věcí a do Izraele vyrazili.
Trochu zátěžovější bylo, že jsme museli vyjet vlakem takřka hned po práci a odlet z Vídně byl až o půl šesté ráno druhého dne. Zde jsem zjistila, že jsem i opakovaně schopná usnout v sedě a oba s mužem jsme pozorovali spousty rozličných pozic, ve kterých na letišti usínali spolučekatelé.
Odstartovali jsme a snažili se dřímat, když tu se mi ozvaly nějaké zdravotní potíže. Bylo pro mne zajímavé, že právě v tu chvíli i letadlo začlo bojovat s velkými turbulencemi a letušky se rozhodly mne na wc, kde jsem pobývala, z bezpečnostních důvodů uzamknout. Tomu se říká oživení letu.
A přistávali jsme. Nastala riziková sobota, ale svítilo nádherné sluníčko, bylo tak 18 stupňů – co více si v prosinci přát. Co mne jako první v Tel Avivu zaujalo, bylo, že je zde většina věcí v různých odstínech běžové. V tomto odstínu jste mohli vidět domy, stánky, podlahy na letišti, malby, umývadla, nápisy... až šla z toho hlava kolem. Úředníci, kteří ale byli odeni spíš dočerna, byli vstřícní a jeden s námi dokonce mluvil česky.
Na letišti jsme se konečne zakousli do skvělého místního nekvašeného chleba, který se zeleninou a sýrem zde prodávají Rusové, místní totiž každou sobotu dodržují docela přísně šabat – a prostě nepracují, neprodávají, neřídí ani autobusy, prakticky nedělají nic. Rozhodli jsme se pro zapůjčení auta přímo na letišti v Tel Avivu na dva dny, hlavně kvůli dopravě zavazadel do Jeruzaléma, kde jsme meli žít. Auto nám zapůjčili oproti kauci cca 30 000 Kč. Problém byl, že jsme obdrželi vůz s automatickou převodovkou, které jsme neuměli používat, ale nakonec se to po pár skocích s autíčkem zvládlo.
Přijížděli jsme do Jeruzaléma a byli čím dál více okouzleni jeho krásou. Opět zde vládla béžová barva na všem a mezi tím vším se jako krásné vrány vznášeli muži, ženy i děti v černých oblecích – v kombinaci s bílou barvou, na hlavě měli jarmulky či klobouky nebo čepice a my v riflích, košilích a bundě zde byli naprosto ojedinelí. Vlasy měli místní často spletené do copů a muži mívali plnovous a kotlety či pejzy, pod paží nosili ulicemi knihu knih – Bibli. Připadala jsem si jako v neuvěřitelném filmu.
Náhle začal jeden pán křičet: „šabat“ a přidávali se další muži a ženy i děti a volali: „šabat“ a skákali nám před auto, což nám zkomplikovalo jízdu. Odmítají totiž, aby kdokoli v sobotu i řídil vozidlo. Věří, že to je zlé před Bohem. Kdyby tušili, že manžel řídí auto s automatickou převodovkou poprvé, možná by byli mírnější a tolik před auto neskákali – ale kdo ví... Modlila jsem se, aby jejich nepříjemný řev skončil a začala jsem vidět Jeruzalém jako mesto plné rozporu. Což se mi potvrdilo i později, když jsme tudy více procházeli. Tak veliký nepořádek je snad málokde na světě a nažehlené obleky Židů a jejich copánky tomu kontrastují. Každopádně jde o město velmi výrazné a naprosto jedinečné, má neopakovatelnou atmosféru. Jsem vděčná za život tady – i když je občas třeba zacpat si nos...
