Co je dobyté území nebo jak má vypadat rovnocenné partnerství, to ví každý. Obojí může mít vícero významů. Partnerství zejména může mít více podob – tak jako v životě. Za normálních okolností je to spolupráce, rovnováha a vzájemná podpora. Za neférové situace z toho ale vznikne jen „rádoby partnerství“. Může být mezi dvěma lidmi, mezi dvěma firmami, mezi dvěma zeměmi – nebo jako v případě EU – mezi uměle vytvořenou velmocí a jejími členy.
Vlajka má být symbolem státnosti či příslušnosti k jinému státu. EU oficiálním státem není, je to umělé seskupení údajně partnerských zemí. Pokud je vlajka EU na našem státním sídle, cítíme se opravdu jako partneři v rámci Evropské unie? Je to partnerství ve smyslu spolupráce a rovnováhy? Není to spíše diktát pravidel? Cítíme se natolik rovnocenným členem, že má být vlajka na našem Hradě?
Nebo jsme jakýmsi dobytým územím s modrou značkou na sídle? Jeden ždímá druhého, peníze jsou rozděleny výhodněji pro silnějšího, a když už nějaká ta korunka kápne i slabšímu, tak za jasného diktátu, co musí změnit, nebo co má jak dělat, a hlavně – co se musí omezit. Musíme odebírat některé výrobky, ale naše zas tak moc v Evropě neberou. A přitom o kvalitě některých českých produktů není pochyb! Nechceme jistě být jen popelnicí Evropy, nechat se zavalit potravinami s éčky a levnými plastovými elektro-výrobky a hračkami pro děti i dospělé. Made in EU se mnohdy totiž rovná Made in China.
Co se týká potravin, fandím jako mamka rodiny kromě firem dodávajících produkty s logem „Czech Made“ i regionálním projektům typu Bedýnky (rozvoz potravin od okolních farmářů sjednocující firmou), nebo farmářské trhy, které pořádají například městské části Prahy a velká obchodní centra. Výborná zelenina i ovoce, chuťově skvělé maso, velmi dobré sýry – to je myslím dobrý základ pro jakoukoli rodinu, než umělé polotovary a potraviny s tak dlouhou trvanlivostí, že na tom už snad nic přirozeného nemůže být. Ale nechtěla jsem zde mluvit jen o rakovinotvorných potravinách z megaskladů EU.
Budeme pro západ holt ještě dlouho bývalou socialistickou zemičkou, na kterou si musí dávat pozor. Zklamala mě například aféra z minulého týdne, kdy se švýcarským poslancům nezamlouvá, že při renovaci budovy parlamentu v Bernu byla použita okna vyrobená v České republice. Vím, že Švýcarsko není členem EU a tudíž by mě z hlediska EU tato situace neměla vadit – ale mně vadí podobný postoj mnoha okolních zemí. Česká firma dodává skvělá levnější okna, ale někdo je nechce, protože jsou česká.
Na druhou stranu mi vadí i postoj zemí, které jsou známy svým vztahem k práci, ale které spoléhají na to, že je Evropa vytáhne z každé bryndy. Nechci nikoho napadat z lenosti, ale jsou přecijen země, které mají odpoledne zavřené obchody a banky, protože je prostě odpolední odpočinek. Neobslouží mě po obědě dříve, než v 5 odpoledne, mladíka z přepážky jsem pak potkala s ostatními v obleku na pláži, bez bot a pod slunečníkem. To bylo zrovna ve Španělsku, ale i v jiných zemích je siesta, třeba Řecko ji má danou dokonce zákonem. Řekům prosím netelefonujte mezi 14 a 17 hodinou, nenavštěvujte je v tuto dobu a nechtějte služby úřadů, či živnostníků.
Jsou země, které ctí svou pohodu a pravidla, ale očekávají podporu EU. Euroval to jistí. Takzvaný stálý euroval má být klíčovým bodem v boji s dluhy. Bude moci přímo rekapitalizovat banky v potížích, což umožní, že se nebude zhoršovat zadlužení daného státu. Slováci jej přijali a museli si na něj nakonec půjčit. Že byl podepsán prezidentem České republiky, je pro mě zklamáním, nemáme ani evropskou měnu, ale už se budeme muset podílet na dluzích jiných zemí. Podívejme se hned vedle na Slovensko. Výše záruky 6 miliard eur, kterou Slovensko muselo v rámci systému záchrany zadlužených zemí vystavit. Pro porovnání - jde o sumu, která by tři a půl roku stačila na financování stavby dálnic, silnic a železnic nebo čtyři roční rozpočty ministerstva zdravotnictví. Jak jsem již psala, Slovensko si muselo díky eurovou půjčit peníze. Držme si palce, aby náš stát nepadl díky eurovalu ještě do větších dluhů…
Euroval a vlajka EU v jeden den někomu třeba vůbec nevadí, ale pro leckterého Čecha to může být silná káva. Vlajka na Hradě má být naše státní, a pokud by někde měla být jiná – ať už rudá nebo modrá, tak by měla být na budově organizace, které se to týká. Pokud vyvěšení vlajky mělo být akcí s mezinárodním významem, a také akcí oficiálně státní, tak bych čekala účast vlády, nebo alespoň ministra zahraničních věcí. Hrad je historické sídlo naší státnosti, a jakákoli jiná vlajka tam vlála, tak proto, že naše vlast byla někým jiným dobyta. Pokud zde byla potřeba vyvěsit vlajku EU, tak prosím proč ne na sídle vlády, nebo na budově parlamentu? Mě by nevadila jako symbol skutečného partnerství, což byl kdysi smysl EU - sjednocení Evropy, vzájemná spolupráce, atd. Zašlo to ale někam, kde se mi pojem spolupráce mísí s pojmem poslušnost. Nejsem proti EU coby principu jednoty, ale vše má svoje meze. Máme svou státní identitu, máme svou českou hrdost - a máme holt prezidenta, který to vidí trošku jinak…
