Zdánlivě jasné a jednoduché věci, bývají ty nesložitější.

Třeba taková pomoc - bližnímu svému. Nikdy nevíme, kdy nám nevyzpytatelný život do cesty nachystá něco, co právě souvisí s onou pomocí. Obvykle to přichází nečekaně. A my sami, nejsme na takovou situaci vždy připraveni.

Mnozí nejspíše mávnou rukou - co na tom vidím tak složitého, že o tom píšu. Je to přeci tak jednoduché…. Nemohu se jim divit, protože i já bych si před několika lety pokládal stejnou otázku. Většinou jsou reakce na takové „jasné otázky“ spojeny s falešnou představou, že jsme připraveni na vše a nemáme s ničím problém. Falešná iluze, vyplývající většinou z vlastního nepoznání sám sebe, protože takovou situaci jsme naštěstí zatím nemuseli nikdy řešit.
A někdy, i když jsme ji řešili a zvládli ji, nemusí tomu být tak na věky.
Podívám-li se sám na sebe do pomyslného zrcadla, musím si přiznat, že s tím mám do jisté míry problém.

Třeba v otázce poskytnutí první pomoci…..,
stalo se mi to několikrát v minulosti.

A vždy v naprosté pohodě a s nadhledem. Tedy až do doby, kdy se stal úraz v mé rodině… a já najednou pociťoval bezmocnost, chlad, zdřevěnění nohou a jediné, co jsem byl schopen vůbec učinit, bylo zavolání záchranné služby.

Pomoc bližnímu svému…

kdekoliv a kdykoliv, setiny sekundy, které se mění na nekonečné hodiny, plné přetlaku podivných myšlenek. Pomoci nebo nepomoci, když se v paměti vynořují různé události, jak někdo v ten daný okamžik chtěl někomu jen pomoci.
A ta snaha změnila se v noční můru s křídly plnými nařčení, ublížení nebo i fatálních konců.

Za poslední dva týdny jsem prožil 2x osudové setkání, ve kterých naštěstí nakonec nešlo o život. V prvním případě jsem si udělal bezpečnostní přestávku na dálničním odpočívadle. Díky uzavření čerpací stanice tam bylo minimum lidí.  Zaujalo mě jedno vozidlo, ve kterém ve zkroucené poloze seděl řidič. Podivnosti tomuto obrazu přidaly jen svítící brzdy….. a nerozeznatelnost dýchání.
A já tam tak stál a v hlavě mi pocity pokládaly otázky: co když má ten řidič infarkt, nebo jiné zdravotní komplikace? Co když je ohrožený na životě? Podle espézetky není z daleka, proč by tedy odpočíval?
A někde z pozadí promlouval rozum: Neblbni, co když jenom spí, ty ho vzbudíš.  Vytočíš ho a on ti dá ještě nějakou na budku, nebo tě nařkne, že mu z auta něco zmizelo a jak tu nepravdu pak ze sebe smyješ? Lidi jsou různí..

A jako na houpačce, vítězí city, vítězí rozum…. a já, tam stojím a koukám… převažuji na vahách všechna ta pro i proti a všechna ta rizika.

Když jsem se nakonec rozhodl, že dveře u auta pootevřu, pán se naštěstí probudil a vystoupil z vozu.
Nechápavě hledíc, proč se blízko jeho auta nacházím.

A tak mu vyprávím, celý ten svůj zážitek, svou rozhodnost a nerozhodnost….
když tu náhle praví: přesně tak zemřel před lety jeho vlastní otec, když zůstal na parkovišti, plném lidí, bez povšimnutí, jen sám a s infarktem myokardu…

I včerejší den, nachystal mi houpačku rozhodování.
Odpoledne jsem zahlédl sedět na lavičce starší paní s takovým tím chodítkem. Nu což, říkám si, odpočívá ve stínu, rozhlíží se po okolí….

Na večír jsem šel venčit pejska a ta paní tam seděla stále, sledovala okolí. Když jsem ji ale zahlédl kolem desáté hodiny, chodila tam a sem, tam a sem, opět našeptávač svědomí nahryzával mé myšlení a klade ty všetečné otázky:co když odešla z domu, nemůže najít cestu….. noc se blíží, venku se pohybují mnozí… Do toho rozum chaos přináší - co když ji vylekáš, něco se stane……
A tak tam chvíli stojím, hledím z balkónu na ni, obléknu se, vezmu si mobil, vzpomenu na číslo tísňové linky, sjíždím výtahem dolů, vyjdu ven a ta paní si o pár vchodů otvírá dveře… a vchází do domu.

Mnozí nejspíše mávnou rukou,co na tom vidím tak složitého, že o tom píšu. Je to přeci tak jednoduché….

Pro ně možná je, ale pro mě ne.
Přespříliš často čtu o lidské lhostejnosti, kdy mnozí ani na tísňovou linku nezavolají. Lidi bez odpovědnosti a především bez svědomí.
A mě děsí, že může kdykoliv přijít okamžik, kdy mě osobně zdravotní problém sesune k zemi, a kolem mě projde spousta lidí, bez povšimnutí, bez zastavení….

bez zavolání.

A ta představa,

ta je přímo děsivá.