O víkendu jsme si s pí Columbovou vyšlápli do přírody, abychom utekli od ruchu města do místa klidu. Prostě někam, kde jsme fakt léta nebyli. Prázdniny jsou za námi a tak by měl být všude větší klid.
Cílem cesty byly Broumovské stěny, respektive počátek putování začínal u Kaple Panny Marie Sněžné na Hvězdě. Na blízkém parkovišti bylo jen pár aut, což nás naplňovalo pozitivním pocitem, že tento výlet bude dobrý.
Vydali jsme se po ještě nepropátraných stezkách, míjeli zajímavé pískovcové útvary a kochali jsme se klidem a pohodou. Tu a tam jsme sice potkali pár turistů, ale bylo to dobré. Po určité době mého škobrtání, pocítil jsem hlad. Nakonec v přírodě, vyhládne, a když už se pí Columbová dělala se svačinkou, bylo by hloupé, vozit ji zpět domů. Už z dálky zahlédnul jsem takové pěkné místečko a hned jsem věděl, že tam bude odpočinek.
Vytáhli jsme si z baťůžků sváču…
když tu kouknu o pár metrů dolů
na další stezku…..
a v tu chvíli…
oněmním.
Dole si to štrapácuje skupina nadšenců jízdy horských kol.
Tý brďo, to máme ale štěstí, pravil jsem Columbový, jít dál, tak by nás snad přejeli.
To byl okamžik, kdy jsem se hodně mýlil.
Těch jezdců na horských dvoukolech, ale tu a tam i jedno kolech, jako by přibývalo. Navíc, měli vpředu jakési cedulky, označující startovní čísla. A ta čísla byl tříciferná, což mě děsilo.
A my jsme museli jít.
Bohužel naše cesta vedla po stejné stezce, jako jim. Na mnoha místech, hodně náročná a vlastně se ještě teď divím, že jsme tam neviděli nějaký vážný pád. Jak rád jsem viděl rozdělení našich cest. Oni mířili do leva a my na druhou stranu.
A to ticho…
a ten pocit, že člověk nemusí mít obavu,
že ho někdo smete.
Kráčeli jsme si chvíli po jedné asfaltové cestičce a pak zatočili do skalního bludiště.
A to ticho….
vůně lesa…
ticho
a
.. hlasy.
Zase nějaké hlasy, spousty hlasů, které se k nám zákeřně blížili.
A díky zastávce v jedné jeskyni, nás hlasy dohnaly.
Jakýsi dámský turistický kroužek,
jehož členky vybaveny odhodláním,
ale rovněž hůlkami,
kdy člověk musel dávat pozor na to,
aby ho některá ta tůristka
nezapíchla.
Naštěstí, po delší společné cestě, opět rozcestí,
bez ohledu na značky a náročnost mazali jsme od nich jak namydlení.
A oba jsme věděli jednoznačně,
že mud tamtaď musíme pryč.
Když jsme se přiblížili k parkovišti,
věděl jsem,že kdo zdrhne, zvítězí.
Parkoviště připomínající obchoďáky před vánoci.
Rychle sednout a jet pryč,
když tu náhle provoz na silnici,
zpomaluje kočár s novomanželi.
A tak tento výlet, a cestování,
okořeněný i o boj o holý život,
stane se vzpomínkou,
na ty všechny zážitky.
Byla to cesta se vším všudy a tak snad jen na závěr, jedno malé ponaučení:
„Zapomeň navždy na myšlenku, že cesta je způsob, jak dojít k nějakému cíli: ve skutečnosti k němu docházíme každým krokem.“
Paulo Coelho
