Volba prezidenta, aneb jak jsem si pěkně naběhl.

Tak se nám dostal do duelu pan Zeman a pan Drahoš. Už před tím to ve společnosti vřelo, a následujících necelých 14 dnů to vřít i bude. Přestože se těchto půtek nechci účastnit, prostě jsem  jsem si naběhl.

Po sobotních tiskových konferencích obou kandidátů jsem bezelstně na sociální síti nahodil poznámku:„ Drahoš vyzval Zemana do diskuse. Připomíná mi to souboj trabanta s buldozerem “. 

A já naivka důvěřivá, jsem si při tom bezelstném zveřejnění neuvědomil, co spustím za reakce. Členové bojovného týmu, hájícího protikandidáta současného prezidenta okamžitě spustili válečnou vřavu. A to včetně toho, že i částí argumentace byl výňatek z mého sobotního blogu (naleznete ho zde), pochopitelně hloupě vytažený z kontextu celých myšlenek.
Pro řadu z nich, bylo přirovnání Drahoše k trabantu a Zemana k buldozeru, něčím absolutně sprostým a urážejícím.
Paradoxně, jejich určité znechucení i chápu. 
Když někoho milujeme nebo obdivujeme, tak ho i chráníme. Ale také reagujeme na to, co čteme v určitém úhlu pohledu a s informacemi a hodnotami, které v sobě máme.
A tak jsem si dal jistý oddychový čas, protože takové věci řešit v jakémkoliv stavu emocí je zbytečné.

Ale zpět k tomu mému postu.

Kdyby šel do duelu Zeman a Topolánek, nejspíše bych použil slovního obratu: „Připomíná mi to souboj dvou buldozerů“.
A jaký je vůbec důvod toho mého postu?
Je to o mém úhlu pohledu na schopnosti komunikace, rétoriky, toku myšlenek v rámci diskuse a veřejného vystoupení.
Každý, kdo měl někdy možnost vést veřejnou debat, nebo se jí účastnit ví, jak je to náročné. Každý, kdo vede nějakou poradu s větším množstvím lidí, nebo přednáší nějaké množině posluchačů, ví, jak je psychicky náročné neztratit nit, týkající se daného tématu, stejně, jako nést břímě protiargumentů.
A taky zaujmout posluchače a nepůsobit dojmem „zaklínače hadů“, nebo nezáživného přednášejícího, je prostě kumšt.
Měl jsem možnost sledovat debaty kandidátů jak s moderátorem, tak i mezi sebou. A při tom, jak porovnávám schopnosti obou finalistů, nemohu v této chvíli použít jiné přirovnání, než které jsem použil již v sobotu.
Ale kdo ví, třeba budu překvapen a potěšen, ze svého špatného odhadu.
Následující dny budou zcela určitě plné silných slov, jak obou protagonistů, tak i jejich zastánců. A přestože mám svého kandidáta  jasného ( bohužel ne takového, kterého bych si na místě prezidentském představoval), nehodlám toho svého kandidáta jakkoliv prosazovat, stejně tak, jako odmítám sdílet a šířit informace, o jejichž pravosti lze stěží pochybovat. Stejně tak, jako nehodlám veřejně vyřvávat, kdo že je ten můj kandidát.
Mezi kandidáty se rozhoduji dle svého vyhodnocení informací a souvislostí, které ač jsou dostupné a viditelné, je nutné číst je mezi řádky. A to musí, dle mého názoru dělat každý z nás.

Chtěli jsme demokracii, toužili jsme po svobodných volbách, přímé volbě hlavy státu. Pravda, to vše jsme chtěli, ale neumíme to.
Říkáme, že ten či onen, rozděluje společnost. A dokonce, této lži, tak hloupě věříme.

My přeci vůbec nepotřebujeme někoho „třetího“, stačíme si na to my sami.  mezi sebou.
Jsme věru ubozí a směšní, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem, použil v jednom textu prof. Petr Piťha.

Volební šílenství skončí za pár dní, ale my zůstaneme nadále hromadou ubohých a rozhádaných sobců, čekajících jen na příležitost, jak si vjet do vlasů.

Svobodné volby, jsou svobodné tím, že každý máme právo volby. Je to základ demokracie, kterou tak často zmiňujeme. A právě v duchu této myšlenky, je mě osobně úplně volné, zda ten či onen, z mých přátel nebo obecně lidí, volí toho či onoho.

V opačném případě, bychom si demokracii  totiž nezasloužili ani mít……….   

„Fanatismus je určitý nedostatek statečnosti. On je to strach přijímat svět v jeho složitosti. Fanatismus je cesta k zjednodušení života. Je to útěk před odpovědností, kterou člověk přijímá tím, že se pořád rozhoduje.“
Jan Werich