Každý z nás, co sepisujeme naše myšlenky, narazíme na období, ve kterém chybí téma. Prostě zrovna není nic, o čem by chtěl člověk něco napsat. A najednou, stačí nějaký komentář rozumbrady a téma je jak vyšité.
V tom čase adventním se mě prostě nechtělo nic psát. Koho by zajímalo, zda jsem něco dostal pod stromeček, jak jsem to vše prožil. Jediné, čemu jsem se skutečně nedokázal ubránit, byly scénky, které předváděly naši čtyřnožci. A ty jejich pózy mě tak pobavili, že jsem neodolal, některé zachycené okamžiky nezveřejnit.
Vždyť kolik je mezi námi pejskařů, milovníků koček… no, spousty.
A řada diskusních příspěvků mi dala i za pravdu.
Ale jeden diskusní příspěvek na sociální síti v plné nahotě ukázal na jednu moji temnou stránku. Žiji tak neskutečně přízemními starostmi, navíc, nejsem dost uvědomělý a společensky vodpovědný.
Ten můj (ne)obdivovatel pod můj post napsal:
To je před volbou prezidenta opravdu veledůležité téma posuzovat zda byl autor citátu při smyslech, či ne.
Podle tohoto mého (ne)obdivovatele, bych se měl ve svém psaní více soustředit na hektické předvolební prezidentské období a psát a psát a psát oslavné či ohavné písně na toho či onoho kandidáta, ucházejícího se o vrcholný post politického života.
Měl bych se fakt nad sebou zamyslet a pravidelně poslouchat rozhovory v médiích, číst všechny ty líbivé či nelíbivé sliby.
Pak o tom všem nejlépe 20 x napsat nějaký článek….či komentář……
protože pak bych se stal nejspíše veledůležitým.
Jenže, já to prostě psát nebudu.
Jsem předně neskutečně línej, psát o zrovna vo voblíbenejch společenskejch tématech, stejně tak, jako plout na zrovna voblíbené společenské vlně. A ještě se kochat falešnou představou o své veledůležitosti, čtenosti či karmovitosti.
Navíc, je mnoho jiných autorů, kteří o těchto tématech tak rádi píšou.
Já tu potřebu prostě nemám, ani to nepotřebuji.
A kdo tu potřebu má, má alespoň o čem psát.
Já jako volič, co chodí k volbám pravidelně, půjdu volit i při prezidentské volbě. Budu volit podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Budu volit svobodně, protože i proto se tady cinkalo klíči a toužilo se po demokracii.
Máme tedy to, co jsme chtěli.
Máme možnost volby i určité odpovědnosti.
To je mnohem důležitější, než jestli jeden, či dva nebo dvacet z nás, napíše nějaký komentář.
Politika je podivná a politikaření je svinstvo. Bez ohledu na strany, všichni se tváří, jak svatí.
A snad právě i proto, nehodlám měnit nic na tom, že chci dělat věci, které pohladí či potěší, na naši duši.
A snad právě v kontextu toho všeho,
nechápu ty snahy některých jedinců,
udávat jen a jen ty správný směry,
jak je vidí jen oni sami.
A tak vašnosto drahý, já žiji tak věcmi přízemními, zejména z důvodu zachování vlastního zdraví.
A kdo má potřebu, psáti třeba vo tý volbě prezidentský,
ať jen píše, až se z klávesnice práší.
„Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhne záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, pane, že chcete žít potmě.“
Jan Werich
