(V)očima diváka – protivnej dědek?????

Jsem si vědom, že tento nadpis může někoho pohoršovat. Ale já si nemohu pomoct, když někde slyším jeho jméno, je to první co mě napadne. Ale ono ve skutečnosti to bylo jinak.

A snad právě proto, začnu u tohoto herce netradičně.

Narodil se 28. května 1906 do kantorské rodiny. Jeho otec byl milovníkem kreslení a své zalíbení nalezl i loutkovém divadle. Při studiu na gymnáziu byli jeho spolužáky neméně významní umělci jako Jiří Voskovec a Jan Werich. Po absolvování gymnázia studoval na právnické fakultě, kdy po dvou semestrech studium ukončil. Jeho další životní cestou byla činohra. Začátky jeho herectví patří Umělecké besedě, ale především prknům v Osvobozeném divadle. Během svého života vystřídal několik divadelních scén – Národní divadlo v Brně, Divadlo na Vinohradech, Národní divadlo či Divadlo Za branou.
Neméně důležitým životním posláním byla i pedagogická činnost, které se věnoval neuvěřitelných 40 let. Kolik herců a hereček prošlo asi jeho rukama.
Když prohlížím seznam jeho rolí, utvrzuji se v tom, že ve většině případů hrál přísné a zpravidla i protivné postavy. Když byl starší, přímo si liboval v hádavých a protivných dědků. Ale také s noblesou a srdcem, které bylo schováváno právě pod slupkou drsnosti. Ve svých rolích dokázal předvést i koncert jízlivosti, sarkasmu a ironie.
Nalezl jsem jednu ze vzpomínek jednoho z jeho žáků:  Jiřího Krampola, který popisuje jednu scénku s tímto „protivou “, jehož jméno díky netradičnímu podání této vzpomínky nechám až na konec tohoto článku:

První televizní inscenace, ve které jsem hrál, byla z doby okupace. Hlavní roli v ní měli Jan Pivec a Petr Haničinec. Mladé odbojáře jsme představovali Ladislav Mrkvička, Jiří Bednář, Václav Sloup, Jan Tříska a já. Režii měl František Filip. Po prvním natáčecím dnu jsem musel jít za panem režisérem s prosbou: ‚Pane režisére, my zítra nemůžeme přijít, my totiž máme hodinu herectví a pan profesor XXX nás na natáčení nepustí.‘ To ovšem zaslechl Jan Pivec a hned si na mě ukázal: ‚Pojď sem, mladej! Kdo že tě to nepustí?‘ Já na to: ‚Pan profesor XXX.‘ Pivec spráskl ruce: ‚Jéééžiš, tak XXX je profesor? A kde učí – snad nééé na konzervatoři?!‘ – ‚Ne, Mistře, na divadelní fakultě Akademie múzických umění.‘ – ‚No ale to je ještě horšííí! Tak XXX učí herectvííí… To múzy pláčou! – A co vás učí, kluk nešťastná plešatá? Vždyť hovno umí!‘ Druhý den ve škole říkám profesoru XXX : ‚Pane profesore, musíte nás zítra na to natáčení pustit. Mistr Pivec se hrozně rozčiloval, když jsme se omlouvali.‘ Nedbal se zarazil a zvedl obočí: ‚On v tom Honza hraje? A co tam hraje?‘ Odpověděl jsem: ‚No přece hlavní roli.‘ – ‚Honza Pivec hraje hlavní roli?‘ divil se pan profesor dál. ‚Jak může hrát hlavní roli, když hovno umí!‘“
Při vyslovení jeho jména se mi však vynoří řada divadelních, filmových a televizních rolí, ve kterých dokázal předvést skutečné lidství, byť by zabalené do zdánlivé tvrdosti.
Mezi ně patří postavy ve filmech SVĚDOMÍ (1948), CÍSAŘŮV PEKAŘ – PEKAŘŮV CÍSAŘ (1951), PSOHLAVCI (1955), KDE ALIBI NESTAČÍ (1961), KOČÁR NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI (1962), NAHÁ PASTÝŘKA (1966), SŇATKY Z ROZUMU (1968), BYL JEDNOU JEDEN DŮM (1975).

Pokud jste to měli sílu dočíst až sem, víte komu patří ta moje dnešní vzpomínka?

Pokud ne, nabízím Vám další nápovědu.

Pro mě osobně jsou nejvydařenějšími postavami přísný učitel Šeda ve filmu CESTA DO HLUBIN ŠTUDÁKOVI DUŠE (1939), role generála von Schwarzburg ve filmu POSLUŠNĚ HLÁSÍM (1957), důchodce Šantroch z inscenace NEZRALÉ MALINY(1980) nebo role dědy Reichla v Dobré Vodě (1982).

Inscenace Nezralé maliny je pro mě osobně přesně to dílo, které člověk pochopí s přibývajícími lety. Syrový životní příběh nejen o stáří a jeho prožívání, ale i o síle přátelství, toleranci a kamarádství. Navíc dílo, ve kterém předvedli své umění herci jako Ladislav Pešek, František Filipovský, Ota Sklenička, Jiřina Šejbalová, Bedřich Prokš, Čestmír Řanda, Libuše Švormová, Josef Patočka, Ivanka Devátá či Nina Popelínová.

Ano, máte pravdu, dnešní vzpomínání je věnováno Miloši Nedbalovi.

                                                                                         František Filipovský  

Miloš Nedbal zemřel  31. října 1982

Místem jeho odpočinku je Smíchovský hřbitov " Malvazinky".

Miloš Nedbal

A jak zakončit vzpomínku na Miloše Nedbala? Snad jen pár úryvky z filmů, ve kterých je zachyceno jeho herecké umění :

Lidským rozměrem obrovská zpověď zdánlivě protivného člověka z filmu Nezralé maliny v podání Miloše Nedbala, jako by zrcadlila mnoho osudů lidí kolem nás.....

Dokument věnující se životu a herectví Miloše nedbala naleznete zde :

Historka Jiřího Krampola čerpána zde :