To dnešní vzpomínání je věnováno herci, který je ztělesněním prvorepublikového herectví. Herec, který se stal na prknech Národního divadla druhým představitelem Hamleta, hned po herci Eduardu Vojanovi.
Hned na samotném začátku toho mého vyprávění musím zcela férově přiznat, že na tohoto umělce mě přivedl Josef Hejna v jednom z diskusních příspěvků. A udělal dobře, protože v tomto konkrétním případě mi jméno „ Édy „ naprosto vypadlo z paměti. Paradoxem je, že chvíli před tímto připomenutím, jsem tohoto herce viděl v jedné z mých oblíbených pohádek.
Ale v životě to tak chodí.....
Dne 6. března 1889 se v rodině truhláře narodil František Eduard Kohout. Rodina se nedlouho po jeho narození přestěhovala z Českých Budějovic do Plzně, kde studoval gymnázium. Mezi jeho dary od Boha či sudiček patřilo vrozené herectví, které se již od útlého věku projevovalo rozhodnutím, stát se hercem. Tento dětský sen se stal skutečností.
Vedle gymnaziálních studií navštěvoval herecké kurzy profesora Jaroslava Hurta, herce a režiséra Národního divadla.
Mezi počátky jeho hereckého života patří v roce 1909 angažmá v Městském divadle v Plzni u proslulého hereckého ředitele Vendelína Budila. Budil dokončil jako zkušený herecký pedagog Kohoutovu profesionální průpravu a do své kartotéky si o něm napsal prorocká slova: „herec velice nadaný a nadějný a také všestranný“. Kohout působil v Plzni i za Budilova nástupce,ředitele Karla Veverky až do roku 1913. Roku 1914 hrál Kohout krátce ve Švandově divadle v Praze, odkud ho průbojný představitel expresionistické režie Karel Hugo Hilar angažoval k Městskému divadlu na Královských Vinohradech. Kohout zde hrál např.Milence ve slavné Zavřelově inscenaci Dykova Zmoudření Dona Quijotta (partnerka:Anna Iblová, se kterou hrál též v Hilarově inscenaci Kleistovy Penthesiley). Hilar rozvíjel též jeho vlohy komediální. V Knoblockově Faunovi (režie V.Vydra st.) mu Hilar radil,aby se inspiroval hříbaty, psy a kočkami. Kohout hrál občas na Vinohradech také v operetě nebo tančil v opeře (Hilarova a Ostrčilova památná inscenace Prodané nevěsty). V roce 1916 se stává členem Národního divadla a je Jaroslavem Kvapilem obsazován především do shakespearovských rolí, kterými byla například role Benvolia v „ Romeovi a Julii „ (1924), titulní postavu v „Hamletovi“ (1926), titulní postavu Sofoklova „ Krále Oidipa “ (1932). Kohoutovo nadání i pro groteskní role ukázal v roli Dauphina v Shawově „Svaté Janě“ (1924) nebo titulní roli ve Fauchoisově „Mluvící opici“ (1925),pro niž deset dní studoval chování a skřeky šimpanze v berlínské ZOO. Nebyly mu cizí ani vnitřně rozpolcené, složité postavy v dramatizacích Dostojevského (Myškin v Idiotu, Smerďakov v Bratrech Karamazovových, Verchovenskij v Běsech).
Během svého hereckého života vystupoval s mnoha známými herci a herečkami nejen „ svého věku“, ale i těch, kteří teprve začínali. Mezi jednu z jeho nejbližších hereček patřila Olga Scheinpflugová. Éda byl přítelem mnoha moderních básníků, výtvarníků a skladatelů.
Podíváme-li se na jeho filmografii byl obsazován především do vedlejších a méně významných rolí. Z jeho působení z dob zlaté éry Barrandova stojí za připomenutí role, Ferdinanda Korandy ve filmu Batalion (r. Miroslav Cikán, 1937), Viléma Balvína v Kouzelném domě (r. Otakar Vávra, 1939), Leopolda ve filmu Noční motýl (r. František Čáp, 1941) a v neposlední řadě ztvárnění postavy Artuše Fabiana ve filmu Turbina (r. Otakar Vávra, 1941) a navrátilce Jiřího ve snímku Kluci na řece (r. Jiří Slavíček, Václav Krška, 1944) jež jsou považována za jeho nejlepší filmové role.
Já jsem jeho herecké umění vnímal ve filmech „Jan Hus“ a „Proti všem“, ve kterých ztvárnil šlechtice Lefla z Lažan, dále pak v rolích ve filmech „ KLUCI NA ŘECE“ (1944), „ DALEKÁ CESTA“ (1949), „PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU“ (1959), „ZNAMENÍ RAKA“ (1966), „SPALOVAČ MRTVOL“ (1968) v roli židovského lékaře doktora Bettelheima, „NA KOMETĚ“ (1970) a „AFÉRY MÉ ŽENY“ (1972).
Život Eduarda Kohouta nebyl jednoduchý. Z dostupných pramenů vyplývá i jeho lidský charakter, kdy během II. světové války a okupace Československa, spolupracoval s odbojovou skupinou kolem Julia Fučíka, kdy mu a jeho přátelům pracujícím v ilegalitě půjčoval svůj byt.
Eduard Kohout jako člověk, žil v pomyslné ilegalitě celý svůj život. Elegán a romantik, dbající na upravenost a eleganci. Byl to člověk, kterému byla od narození dána jinakost díky odlišné sexuální orientaci, která zejména v době totality, ale i hlouposti a neznalosti lidí, mu komplikovala život. Díky své povaze a noblesnosti, se však dokázal nad tyto věci povznést, Na sklonku svého života se stal osamělým člověkem, který se mohl opřít jen o úzký okruh lidí, zejména z hereckého prostředí. Poslední minuty svého života prožil v nemocnici a do posledního vydechnutí s ním u lůžka byla herečka Vlasta Fabiánová.
" Eduard měl k operetě velice kladný vztah, sám rád zpíval a tančil a vůbec byl velmi muzikální. Kohout byl můj vzor – a díky za takový vzor! To on mě vemluvil do krás cvičení a gymnastiky...Byl to zářný a příkladný vzor. Dokonalý kumštýř, tělem i duší. Stále se učil a věčně na sobě pracoval. Jak on se jen uměl rozdat!" Ljuba Hermanová
Eduard Kohout zemřel 25. října 1976 a posledním místem jeho odpočinku vyšehradský Slavín.
Na Eduarda Kohouta vzpomínají v pořadu České televize - Příběhy slavných, herecké osobnosti, jako například Antonie Hegerlíková, Luděk Munzar, Jan Přeučil, Petr Štěpánek, Gabriela Vránová a další.
Uvedený pořad naleznete zde :
Předchozí vzpomíná na herce a umělce naleznete třeba zde:
Podklady do tohoto článku čerpány zde : a zde:
