(V)očima diváka – nezapomenutelná babička Jarmila.

Během našeho života shlédneme mnoho filmů a divadelních představení, s ještě mnohem větším počtem herců, hereček, zpěváků, komiků a bavičů. Někteří v nás zanechají hluboké stopy a máme je spojeni s danou rolí.

Dokonce tak spojenou, že mnohdy nepřijímáme v dalších adaptacích jiného představitele oné role. Někdy možná i nespravedlivě, prostě v naší hlavě je už to místo navždy s tím naším protagonistou spojené.
Ona vůbec celá ta škála všech umělců je tak velká a jejich výkony tak osobité, že nikdy nelze říci, který z nich byl tím velkým hercem. Stejné je to i určování, která role v tom či oněm vystoupení, byla ta nejlepší. A nemusí to být zákonitě ta postava hlavní.
Myslím si, že obdobné je to i v blogovém prostředí zdejším , kdy čtenost, karmovanost a počet textů, nemusí být nutně spojeno s kvalitou a  přínosem pro čtenáře.

A zapomínáme…..

To dnešní vzpomínání věnuji herečce Jarmile Kurandové, kterou mám ve své paměti zapsanou díky roli babičky. Herečka, na kterou ať chci nebo nechci, si vzpomenu při mém pravidelném, několikrát do roka opakovaném škobrtání v krásném prostředí České Skalice- Babiččině údolí. 

Jarmila Kurandová se narodila 30. ledna 1890 do chudé rodiny. Její původ a prožité mládí v nuzných poměrech poznamenalo její budoucí herectví, neboť hrála role starostlivé a chápající matky a babičky.  Ve svém dětství se u ní projevovalo herecké nadání, které bylo upevňováno návštěvou ochotnického divadla, kde nejen hrála, ale i recitovala. Stejně jako mnozí její vrstevníci pro dráhu herectví nenašla pochopení u rodičů. Ale ta herecká láska nemohla zastavit její další životní poslání. Ocitla se tak v prostředí kočovných hereckých společností, které posléze vyměnila za angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (1919-1920), pak hrála v Českém divadle v Olomouci (1920-1935) a nakonec patřila k dlouholetým oporám Zemského, respektive Státního divadla v Brně (1935-1960), kde hostovala i po odchodu do důchodu.  
Přestože se ve filmových rolích objevila v pozdějším věku svým specifickým herectvím ztvárnila neopakovatelné filmové role, mezi něž já osobně řadím RODINNÉ TRAMPOTY OFICIÁLA TŘÍŠKY (1949), PYŠNÁ PRINCEZNA (1952), PRINCEZNA SE ZLATOU HVĚZDOU (1959) či TŘI ZLATÉ VLASY DĚDA VŠEVĚDA (1963).

Zdánlivě malý počet filmových rolí a obsazení do hlavních postav jako by vyvážila svou rolí poslední, kdy byla v roce 1971 obsazena do role Babičky ve stejnojmenném dvoudílném filmu, podle scénáře Františka Pavlíčka z roku 1971 v režii Antonína Moskalyka a s nádhernou hudbou Luboše Fišera. A role to nebyla lehká, vždyť již první zpracování Babičky z roku 1940, v  titulní roli Terezie Brzkové bylo na vysoké úrovni. Ale já osobně, aniž bych chtěl jakkoliv snižovat herecké umění Terezie Brzkové, mám raději právě tu babičku Jarmily Kurandové.

Jarmila Kurandová zemřela 6. prosince 1978 v Brně a místem jejího posledního odpočinku je Ústřední hřbitov města Brna.

Co dodat na samotný závěr?

Snad jen obrovskou a emotivní scénu loučení, podbarvenou nádhernou hudbou.....

Poznal jsem ve svém životě, že není malých rolí.  Někdy totiž stačí jedna docela malinká role, aby změnila „velké“ věci. Říkám si, že i naše často malá životní role může něco zachránit. I ten poslední člověk může něco dokázat.
Třeba taková světu neznámá babička. Ta může svítit jako sluníčko na všechny doma, může všechno zjasňovat, hroty ulamovat, rodinu smiřovat, dětem v klidu životní moudrost dávat. Ono se totiž stává, že někdo v rodině stále rozsévá mráz a chlad, a to pak teprve je třeba, aby někdo svítil a všechen sníh tak brzy roztál a bylo zase teplo.
Chtěl bych, abychom všichni posílali jeden paprsek za druhým na ono veliké jeviště, které nazýváme svět.

                                                                                                               František Lukeš