Tak tohle se mě ještě nestalo

a začínám mít pocit, jestli to náhodou nebude tím, jak člověk dozrává a stává se geniálním. U ranní kávy rozhlédnu se z okna do krajiny a v tu ránu mám nutkavý pocit vyrazit ven. Projít se a zachytit podzimní paletu barev.

Rychle do sebe něco hodit, dopít kávu, vzít batoh s fotoaparátem a vyrazit. Na co sedět doma.  Vůbec v poslední době mám tendenci zdrhat někam do samoty. Pryč od prapodivně vyvíjející se společnosti, přetvářky a devastaci společnosti. Konzumní totalita čím dál víc svírá naše životy a to bez ohledu na všechny žvásty pokryteckých politiků a odborníků. Všechny ty aplikace, chytré telefony, připoutání k sítím, virtuální prohlídky a naše falešné uspokojení.

Zrovna nedávno mě pobavila fotografie - papírové brčko, zabalené do plastového sáčku. Tomu říkám boj proti plastu. Boj po česku a s falší.

Ale dost už toho negativismu, stačí co do nás naše vyvážené sdělovací prostředky každodenně hustí.

Obléknu se, sednu do auta a vyrazím tam, kde je mi dobře a kde si mohu dobít baterky. Stejně tak jako popřemýšlet a rozjímat. Podzimní počasí a krajina barvící se do nádherné palety barev přímo člověka nutí přijmout její pozvání do malebného náručí.  Zaparkuji, zajistím auto a vydávám se polní cestou vstříc útrobám památného Svíbu. Je to úžasný pocit, který zná a potvrdí mě každý, kdo v tomto období vyráží do přírody.

Přijdu na kraj lesa a tam mě hned do oka padne pohled na keř plný psího vína. No to je nádhera, pronesu tiše, to stojí za to, pěkně tu scenérii zachytit. Batoh ze zad, vytáhnout foťák, nasadit vhodný objektiv… zapnout fotoaparát ….. a nic. Prostě absolutně nic.

Říkám si, co se zase děje?

Otevřu šachtu na baterku… a co myslíš můj čtenáři? Prostě nic, absolutně nic. Pusto a prázdno. Ačkoliv jsem byl přesvědčený, že jsem si ji tam dal, realita byla prostě jiná. Nejen že  žádné fotečky nenafotím, ale především co jako budu dál. Zejména, když doma slyším, jak si ode mě musí pí Colombová odpočinout.  

Mám se snad vracet a letět dalších 30 km tam a zpět? No, to rozhodně ne. Prostě se projdu, udělám něco pro sebe, stejně potřebuju zhubnout, přijal jsem rázné rozhodnutí. Vždyť nafotit ta místa fotoaparátem můžu i jindy.

A tak si tak škobrtám po lesních cestách protínající památný les Svíb a kochám se. Tolik krásných pohledů … a já jim nemohu odolat.

A ač jsem totální odmítač focení mobilem, ve chvíli nouze a pod tíhou krásy kolem mě, cvakám tu krásu o sto šest.

A ty můj čtenáři, posuď sám, zda se té nabízející kráse šlo odolat.

Podzimní škobrtání Svíbem

Epilog:

I po této zkušenosti zůstávám nadále příznivcem focení fotoaparátem.