Má dnešní divácká vzpomínka nenápadně navazuje na předchozí vzpomínání na Rudolfa Hrušínského a je svým způsobem logicky navazující vzpomínkou na dalšího herce a člověka Josefa Kemra.
Při vyslovení jeho jména mě napadne možná jeho nespravedlivé zařazení i do jistého druhu podivína, ale s noblesou a obrovským lidstvím. Lidství, které se zrcadlilo i v jeho hraných postavách, bez ohledu na komedii či vážné role. Herec, patřící právem do té obrovské herecké generace, kteří bez ohledu na letopočet osloví diváky i dnes.
Vždyť kdo by si nevybavil jeho postavy z filmů například Rodinné trampoty oficiály Tříšky (1949), Starci na chmelu (1964), Eliška a její rod (1966), Šíleně smutná princezna (1968), Kladivo na čarodějnice (1969), Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970), Chalupáři (1975), Na samotě u lesa (1976), Marečku, podejte mi pero (1976), Deváté srdce (1976), Dobrá voda (1982), Cirkus Humberto (1988), O Janovi a jeho podivuhodném příteli (1990) a mnoho dalších. Vždyť třeba takový děda Komárek a nebo všeuměl Bohouš.
Josef Kemr se narodil do rodiny švadleny a ševce 20. června 1922. Už od mládí ho otec vedl k umění, ale zároveň mu rodiče chtěli dopřát vzdělání, které by mu zajistilo lepší život. Absolvoval studium na obchodní škole v Praze, ale touha po umění a herectví byla příliš silná. Už jako jedenáctiletý vystupoval v Divadle na Vinohradech, v představení Polská krev, byť by jako komparsista. Svou profesionální hereckou dráhu nastoupil ve svých osmnácti letech a to u divadelní kočovné společnosti A. Budínské – Červíčkové (1942 – 1945). Následovaly divadelní prkna na jevišti divadla v Kladně (1945 – 1947), divadle Akropolis (1947 – 1948), Divadle S. K. Neumanna (1948 – 1950), v Městském divadle pražském (1950 – 1965) a činoherním souborem pražského Národního divadla (1965 – 1995), kterého byl členem až do své smrti.
Za celý svůj herecký život ztvárnil na 400 menších či větších rolí v divadle, filmu či televizi. Když člověk prohlíží celou filmovou databázi, nelze přehlédnout mnohá spojení s dalšími hereckými velikány, jakými byl bezesporu například Rudolf Hrušínský s nímž ho navíc pojilo velké přátelství.
Ve vzpomínkách kolegů herců mě zaujalo vyjádření Borise Rösnera:
" Jeho parádní rolí byl Tulák ve hře Ze života hmyzu. Publikem doslova vládl, naprosto přesně věděl, kam se postavit, odkud ho bude nejlépe slyšet. Nebylo vůbec snadné s ním hrát, či hrát vedle něho, aby člověk obhájil svoji figuru. Ovšem když vás vzal jako partnera, pak to bylo blaho".
Po celý svůj život, zejména v době totality odmítal jakékoliv umělecké ceny a díky odmítavému postoji vůči totalitnímu režimu, měl omezenou uměleckou činnost a jeho práce byla přehlížena. Teprve v roce 1993 mu byla udělena cena Thálie za celoživotní dílo.
Josef Kemr, jako člověk
Když jsem pročítal či poslouchal vzpomínky herců nebo dokumenty, natočené s tímto hercem bylo zřetelně vidět, že nezapadal do všeobecné šablony společnosti, byl prostě svůj. Byl svým způsobem podivínský a zvláštní, ale nejspíše s obrovským a citlivým srdcem. Josef Kemr hledal sílu a povzbuzení i ve víře v Boha. V jednom medailonku to nazval denním občerstvováním duše. Bez ohledu na všechny úžasné humorné a komediální role to musel být člověk, kterého z té velké lásky a humanity často bolela duše.
Měl jsem jen jedenkrát díky obrovské náhodě možnost spatřit ho na vlastní oči. Oblečený do nemoderních šatů, neoholený běžel ke svému trabantu a s noblesou odjel, aniž by mi dal možnost říci mu dobrý den.
V dokumentu Příběhy slavných v dílu věnovaném právě Josefu Kemrovi zazněla i slova, která ještě více naplňují představu právě o jeho duši:
„ A pamatujete si na nějakou chvíli života, kdy jste byl strašně nešťastnej nebo zoufalej? Ano, to když jsem jednou miloval jednu ženu…. a ona byla…. ona byla vdaná. Hořec nenaplněné…. z roztoužené lásky….nenaplněné.. A chtěl jste, aby opustila svého muže a byla s Vámi? Ano, chtěl…to jsem chtěl“.
Ta slova, která pronesl v tomto dokumentu a především stylem, jakým je pronesl, jen dokazují to jeho obrovské srdce, navíc, kdo zažil právě obdobnou a nenaplnitelnou zamilovanost chápe všechny ty pocity u srdce.
Josef Kemr, jako herec
Kolik jsem miloval těch jeho filmových rolí a kolik z nich dokázalo člověka potěšit, rozesmát a pohladit po duši. A těch hlášek, které člověka napadnou…
Stejně jako v posledním vzpomínání na Rudolfa Hrušínského, jsou Pepíčkovi filmové role, které zahrál naprosto dokonale, ale mě tak nějak pro svoji syrovost nezaujali. Mezi ně patří například film KLADIVO NA ČARODĚJNICE , kde ztvárnil písaře Ignáce, nebo loupeživého rytíře Kozlíka v dramatu MARKÉTA LAZAROVÁ.
Josef Kemr zemřel po těžké nemoci 15. ledna 1995 v Praze ve věku nedožitých sedmdesáti tří let.Odpočívá na pražské Hanspaulce v Praze.
Vše má svůj začátek a konec, stejně jako život. Ještě přiložím pár vzpomínkových fotografií a video s dokumentem o životě Josefa Kemra.
Ale co dát na samotný závěr?
Přiznám se, že mě nenapadá nic lepšího, než písničkou Čistý štít. Ona jako by v sobě zrcadlila spoustu charakteristik tohoto Pana herce. Možná v tom textu jsou slova, jejichž význam člověk pochopí až v průběhu času. Až prostě přijde ten čas dozrání ....
A pár jeho krásných hlášek
Dokument věnovaný životu a herectví ve vzpomínkách jeho kolegů a nejbližších přátel:
Další díly mého vzpomínání na skvělé herce naleznete třeba:
zde a zde a zde a zde a zde a zde a zde
