S jistým časovým odstupem opět usedám k sepsání dalšího povídání toho mého cyklu, věnovanému všemu, co nám divákům přináší kulturní prožitek nebo informace. Tento díl však věnuji netradičně těm, které nevidíme – kameramanům.
Ve svém životě jsem dosud neměl štěstí mluvit s někým takovým z „očí do očí“. Ale dnes mohu říci – ano, to štěstí nyní mám a bylo by přímo trestuhodné nevyužít takové příležitosti a zároveň se s Vámi o ni nepodělit.
A tak je mé dnešní vyprávění věnováno kameramanovi, který se této profesi věnoval u Krátkého filmu více jak 25 let. Navíc, je to osobnost, která mě naplňuje nekonečnými náměty a s jistým chvěním, mě nutí psát všechny ty řádky. Vždyť nakonec je to kus obrovského štěstí, narazit na někoho z uměleckého světa, v tváři v tvář a strávit s ním již nespočet krásných chvil povídání o životě, osudu a zrání osobnosti. Přitom mohu usednout do křesla „pro hosta“, které už nabídlo posezení řadě veřejně známých osobností.
A tak, když jsem opětovně obdržel pozvání na to další povídání, bez rozpaků jsem ho rád přijal. Vždyť takové povídání je neskutečně inspirativní. A především, postupně rozplétaný životní příběh, jeden z tisíců, je vždy originální a jedinečný. A takový příběh si přímo žádá o jeho zpracování.
V tom dnešním adventním povídání se také nemohu ubránit jistému pohledu do minulosti, ve kterém se jako z mlžného oparu vynořuje nelehký osud malého osmiletého chlapce, kterému kdysi dávno zemřela maminka. Nikdy nepochopím ty pocity, které děti v takové tragické chvíli prožívají a které se zároveň promítnout do jejich budoucnosti. Třeba právě do vidění světa onoho malého chlapce, který se stal v budoucnu kameramanem v Krátkém filmu, jehož existenci připomínalo jen jméno v titulcích – Ivan Marek.
No jo, ale jak se vlastně stane člověk takovým kameramanem a co musí vystudovat, aby se jím stal?
Otázka, kterou jsem právě při tom našem posledním povídání musel Ivanovi položit.
FAMU jsem začal studovat v roce 1977, což byla doba málo politicky příznivá. Spousta vynikajících kantorů byla vyhozena, ale zůstala tam i řada kvalitních. Na druhou stranu musím říci, že mě osobně FAMU z hlediska kameramanskýho oboru, nic moc nedala. Na druhou stranu, jsem tam měl možnost potkat řadu fantastických lidí, jako byl například pan profesor Jan Kališ, výborný kameraman. Mezi ty další, pak patří vzpomínka třeba na kameramana Jaroslava Kučeru, Jiřího Macháněho a další.
Při studiích na FAMU, jsem navštěvoval vynikající přednášky dějin umění, kunsthistorika profesora Františka Dvořáka, který je znám z televize díky pořadu „Po Královské cestě s profesorem Františkem Dvořákem“.
Když jsem poslouchal to studentské vzpomínání, neubránil jsem se otázce,jaké že to práce na škole dělali?
Já, který jsem studoval strojírenství a vzpomenu si na všechny ty možné výkresy, tuž, technická pera…….
Na FAMU, kromě teorie byla zajímavá i tím, že tam byli profesoři úzkostní na odevzdání fotografických prací. Takže já jsem měl chvíli profesora Jána Šmoka, a tomu když jsem přinesl nějaké fotografické práce, ty museli být perfektně připraveny,…. nádherně vyleštěný a dobře adjustovaný. A musely o něčem také vypovídat. Řekl mi…. No, koukám na ty Vaše fotografie… Vy máte bratra? No…. Mám. A co dělá Váš bratr? No jezdí taxíkem. Ale to je škoda, protože kdyby byl ředitel ve sběrných surovinách, tak se uživí možná lépe…...
A všechny ty mé fotografie roztrhal.
Při tom všem vyprávění, nemohl jsem si odpustit klasickou laickou otázku, které je vlastně Ivanovo největší dílo, které za 25 let vytvořil?
Co Vám mám, přátelé povídat.
Ivana už tak nějak znám a tak jsem i onu odpověď předvídal. A rovnou musím říct, že jsem se vůbec nespletl.
Jakmile jsem mu tu otázku položil, zamyšleně si posunul brýle, pohlédl na mě nevěřícně v principu, jako že už bych ho přeci jen mohl trošku znát …
a přátelsky mě usadil odpovědí:
Žádný!
No, alespoň nějaké dva zážitky z natáčení, které tě samotného překvapili, bys mi, ale mohl říct, pravil jsem neústupně…..
Záběry, které tak nějak vznikají sami, prostě věc náhody, které vytvoří určitou krásu…..
Prostě, jak říká pan rada Vacátko: Náhoda, je Bůh…
a Ivan si opět posunul brýle, ucucnul ze své oblíbené sklenky trochu vína, zamyslel se a vzpomenul na natáčení dokumentu o těžce nemocných dětech v nemocnici….
Když jsem s filmovým štábem procházel pavilony, nevšiml jsem si, že se mi nejspíše o kalhoty nechtěně se zapnula kamera. Díky její vlastní váze ji člověk přenášel houpavým způsobem. Jednou na horu, pak dolů v pravidelné sinusoidě…. V záběru tak byla zachycené typická nemocniční dlažba a obklady, galoše, kolečka od vozíků, či zářivky, kliky, dětské bačkůrky všechny ty zachycené vzdalující se či blížící se postavy.
A Ivan se zavřenými oči začal potichu vzpomínat „a ty děti, díky nenastavené cloně na objektivu byly celé průhledné a podobaly se andělům ……
Mělo to téma a řád a téma i vloženou duši, pravil poněkud zasněně. Kdybych to měl natočit záměrně, měl postavené kamerové koleje a udělal z toho jízdu, nasvítil to…. A vše by bylo dokonale naaranžováno – nebylo by to ono! A bylo by to hlavně oproti tomu náhodnému nahrávání naprosto nepřirozené.
Po chvilce ticha Ivan zavzpomínal i na natáčení nějakého dokumentu o Terezíně, pro jednu zahraniční společnost a obsahem byla tryzna za pronásledované Židy, spojená se vzpomínkou na jejich mrtvé.
Já to vše natáčel z vršku z nějaké střechy, účastníci tryzny seděli dole jako v kině a poslouchali rabína, který vše celebroval a já to stále zabíral. Prostě jsem v daném okamžiku zapomněl tu kameru po obřadu vypnout.
A ti lidé postupně se zvedali ze židlí a odcházeli a odcházeli.
A tam byl takový komín, ne žádný od krematoria…., ale prostě nějaká bába zatopila v kamnech a z toho komínu začal vycházet kouř, který obaloval siluety lidí tam pode mnou…. a ti lidé pomalu mizeli ze záběru a židle se začaly vyprazdňovat…..
A došlo to tak daleko, že tam zůstali 2 nebo 3 nemohoucí starci…
Když jsem to pak viděl po vyvolání, byla v tom obrovská symbolika, kterou bych nejspíše nikdy tak nenatočil.
Vlastně jsem jména, která jsou vyryta na stěně Pinkasovy synagogy, jsem nevědomky jen transformoval do tohoto jediného záběru.
Asi mě mí předci, chtěli tak nějak poděkovat.
Epilog
Je doba adventu a mnohých zamyšlení. Nad našimi vlastními životy a našich vlastních hodnotách. Ale i všem co přináší současná civilizace a honbě za všemi lacinými pozlátky, které mají pramálo společného, se skutečnými životními hodnotami, štěstím a pokorou.
Byly to opět úžasně prožité chvíle, strávené při rozhovoru s Ivanem. V krásném prostředí jeho chaloupky, provoněné pečeným cukrovím, františkem a purpurou. Přesto však i studeným závanem, všech těch minulých tragických událostí, nesoucích společného jmenovatele: „Co dokáže strašného udělat člověk člověku, v touze po moci“.
Přemýšlím, jak nejlépe to dnešní adventní povídání ukončit.
Nejen přáním zdraví, štěstí a spokojenosti v letech příštích. Ale i třeba přáním, aby se Vám všem, dařilo dělat věci dobře. Zrovna tak, jak to říká sám Ivan Marek :
Kde se ve mně bere pokora? Já nevím, jestli jsem pokornej dostatečně, ale pokora je prostě poctivost. Pokora je prostě poctivost k sobě sama. Pokora je prostě dělat věci dobře. To mi říkal i táta. Von říkal, můžeš dělat metaře, na tom není nic špatnýho, když zametáš dobře. To je důležitý. Můžeš dělat kuchaře, ale musíš vařit dobře.
Protože špatnejch kuchařů...
těch je hodně.
Tak jsem prostě pokornej k životu, jsem pokornej i ke svý bývalý nemoci.
Prostě jsem pokornej sám k sobě.
To je to nejdůležitější, co může člověk pro svý štěstí udělat.
Další články o Ivanovi Markovi naleznete zde:
https://pavelvrba.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=548793
https://pavelvrba.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=558243
https://pavelvrba.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=559014
https://pavelvrba.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=574954
https://pavelvrba.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=579883
