(V)očima diváka - Klenot objevený v krabici.

Opravdu se někdy stává zázrak, aneb když člověk nalezne po letech skvost. A nemusí to být jen z důvodů objevení dávno zapomenuté věci či knihy. A někdy také musí uzrát čas, aby člověk pochopil všechny ty širší souvislosti.

Před několika dny jsme v rodině vybalovali knihy, před lety uložené do krabic. Když je pak člověk po letech otvírá, jako by se ocitl najednou v jiném čase a na jiném místě. Odlepovat pozůstatky lepící pásky, ze které zůstaly jen cáry.
S jistým očekáváním pomalu otvírat papírové díly, zakrývající uložené knihy a všemi smysly vnímat specifickou vůni, která se line z obsahu uložených knih, stejně tak, jako vnímat krásu obalů a zavzpomínat na obsah uložených děl.

Když jsme postupně vyndávali jednotlivé tituly, vrátila se mi u mnohých vzpomínka na dětství a dospívání. Všechny ty sny, ale i vnitřně prožívaná dobrodružství neoddělitelně spojená s hlavními hrdiny a s jejich dobrodružnými příběhy.
Navrácené vzpomínky na dávno zapomenuté ilustrace, sepsané děje, ale i na jejich autory.

Když v takovém případě člověk zavře oči a zavzpomíná, přenese se prostorem a časem do dětského pokojíčku, ve kterém se jako z mlhavého závoje začne vynořovat vzpomínka na tehdejší nábytek, ale i lampička, která doprovázela to mé večerní či noční čtení, všech těch příběhů dětských hrdinů.

Při tom všem probírání knihami, najednou mi zůstala v ruce kniha, dávno, dávno napsaná.  Román, který zaujme nejen svým obalem, ale i obsahem.  Nejspíše, soudě dle mé paměti mám tu knihu v ruce po dlouhých letech, přesto však zcela poprvé. Jakoby čas stanovil dobu, ve které člověk dokáže pochopit a vnímat všechny ty souvislosti a události, které jsou s ní spojeny. Nejen obsahem, ale třeba i datem vydání knihy.

Někdo můženamítnout: on toho nadělá, takových knih já doma mám.

Jenže já v ruce držím skvost, který má ve svém obsahu zaznamenané střípky ze života. Román, jehož příběh  se odehrává v malé pohorské vesnici blízko německých hranic. Román o životě prostých obyvatel z jedné malé vesničky, sepsaný již v roce 1855, spisovatelkou Boženou Němcovou pod názvem Pohorská vesnice.
Podle dostupných informací by od té doby vydán jedenadvacetkrát. A já mám to štěstí, že mám vydání tohoto románu z roku 1942, tedy v 8 vydání, které vytisklo nakladatelství  Gustava Petrů Praha – Žižkov.

Když se člověk zamyslí právě nad tímto rokem vydání, nemůže opomenout dobu, ve které byl román vytisknut a nějak distribuován. Byla válka, se strašlivými počty obětí na životech, ničení kulturních a historických budov, byly barbarsky páleny knihy, pošlapována  lidská důstojnost, kultura národa a to vše jménem nenávisti a zloby.
Když jsem se začetl do jednotlivých řádků psaného příběhu, uvědomil jsem si, jaký rozměr má plynutí doby a vývoj jazyka od sepsání tohoto díla. Mnohým napsaným slovům už dneska ani nerozumíme, v mnohých výrazech odhalujeme či odhadujeme jejich obsah a poselství, které je pro nás sepsáno.

Vždyť to můžete posoudit sami, z ukázek, které jsem pro Vás připravil:

A po tom prolistovávání knihy a zatím velmi malém přečtení, které je pro mě velkým oříškem, v mé mysli utkvěla otázka: „kdy se i naše napsané řádky a naše slova,  v budoucnosti  stanou nečitelná“?

Pohorská vesnice, nakladatelství  Gustava Petrů Praha – Žižkov, 1942.