od sobotního dne, jako by se zem propadla někam do tmy. Kolem se šíří zápach a mnozí tomu ještě tleskají. A nezměním to a ani nechci. Znám totiž jeden úžasný recept, jak přežít v divné době.
Můj vnitřní vesmír….
nekonečný, úžasný, plný osvobozujících vjemů, které člověk prožívá s uspokojujícím mražením v zádech.
Lesknoucí se perly, plné krásných okamžiků, které vytvoří jen naše krajina a příroda.
Stačí tak málo…
obléknout se,
vyrazit
a hlavně se dívat.
A taky poslouchat,
to vyprávění stromů a větru,
který zpívá krajině.
„Ztrácíme nadšení po malých a nevyhnutelných porážkách v průběhu dobrého boje.
A protože nevíme, že nadšení je vyšší silou, obrácenou ke konečnému vítězství,
necháme si je proklouznout mezi prsty
a nevšimneme si, že zároveň s ním
nám unikne pravý smysl našeho života.“
Paulo Coelho
Vzpomínka na Rýchory
„Nemohu se stát součástí světa,
kde muži své ženy oblékají do takových šatů,
že vypadají jako děvy lehkých mravů.
Kde neexistuje úcta nebo důstojnost a lidskému slovu
se dá věřit, jenom když ho doplní o slib.
Kde ženy nechtějí děti a muži nechtějí rodinu.
Kde mladí považují sami sebe za úspěšné,
když řídí auto jejich rodičů, a kde chce každý,
kdo má alespoň malou moc, demonstrovat,
že ostatní nic neznamenají.
Kde se lidé hyperkriticky hlásí k víře v Boha s láhví alkoholu v ruce
a bez sebemenší znalosti o náboženství.
Kde je hlavní hodnotou žárlivost, ale pokora
a skromnost se jeví jako nevýhoda.
Kde lidé zapomněli na lásku, ale pouze se snaží vybrat si vhodného partnera.
Kde lidé dávají peníze a čas do opravy svého auta,
až vypadají tak pateticky,
že to může schovat jen to drahé auto.
Nemůžu být už součástí světa,
který si hraje na to, že vám dává možnost výběru,
ale ti, kteří si vyberou jinou cestu,
ji nemohou svobodně následovat.
Já si volím svou cestu, ale je škoda,
že jsem nenašel porozumění od lidí,
od kterých jsem ho čekal.“
Keanu Reeves
