Umíte utíkat? Aneb nebezpečí na závodech pohledem Josefa Vrátila

Myslíte si určitě, že ano… Já si myslím, že v určité chvíli ne, že jste jako pařez. Jako fotograf motoristického sportu jsem toho za bezmála 35 let focení zažil hodně. To, o čem chci mluvit, je naivní představa mnohých fanoušků, že „sice stojím na blbém místě, ale když se něco stane, tak uteču“. Neutečete. To leknutí, že se něco zlého děje, je strašlivé a ztuhnou Vám nohy. Výjimkou jsou situace, kdy auto/motorku/šrot vidíte na delší vzdálenost, vidíte že to letí a ty dvě tři sekundy stačí k tomu, aby se svaly uvolnily, přijaly varovný impuls z mozku a daly se do pohybu.

Ano, tak začíná můj další blog, poněkud netradičně formou rozhovoru  a odpovědí na otázky dlouholetému fotografovi, činovníkovi a motoristickému srdcaři Josefu Vrátilovi. Mockrát jsme spolu komunikovali na téma, co se dá vlastně udělat pro bezpečnost v motorsportu, co je špatně a v čem se řada lidi mýlí. Dovolím si Vám jeho pohled nabídnout k přečtení a zamyšlení. Názor a přemýšlet o uvedených argumentech už musí každý sám. Touto formou se snažím o volné pokračováním blogu o bezpečnosti u motosportu.

Jaké zkušenosti tě ovlivnily při návštěvách mezinárodních motoristických podniků?
Například v roce 1997 jsem si v první kvalifikaci v Le Mans prošel starý legendární úsek za Dunlopem ve směru jízdy a zakotvil jsem ve slavném esíčku Esses před Tertre Rouge, na vnější straně.  Klasické místo se spoustou fotografů, ta rychlá pravá zatáčka přes horizont je prostě božská a oblíbená - s kulisou lunaparku a diváků. Uchvacující prostředí, ale je zrádné. Při jeho průjezdu nadlehčí auto, zadek se smýkne malinko ven přes obrubník, kola zaberou a auto otočí do úplně obráceného smyku skoro kolmo do svodidel a hlavně v kalupu. Já sám jsem tam stál také, nadšený „novic“ v Le Mans, srdce mě bušilo, že jsem konečně na vysněném závodě a fotil jsem a fotil jsem a fotil jsem… Když se přiřítil Giovanni Lavaggi s „plackou“ Kremer-Porsche a stalo se to, co jsem již popisoval. Řekněme ve dvou sekundách zakvílení gum, rána jako z děla a proti mně letěly trosky, střepy, drny a já nevím, co ještě. Ten náraz do svodidel byl asi tak patnáct-dvacet metrů přede mnou. Přesto, že mě zasypala spousta „smetí“, a já jsem skončil nezraněný a neškrábnutý díky bohu.Ale nohy se nehýbaly, kolena byla tvrdá jako z betonu. Po několika sekundách přišel úchvatný třes nohou a až po  několika dalších sekundách jsem byl schopen odejít. Ač jsem vůz sledoval v hledáčku fotoaparátu, na tak krátkou vzdálenost jsem neměl šanci reagovat. Důkazem budiž fotografie v tradiční knize-ročence Le Mans 1997. Je tam fotka, jak už Lavaggi leze z toho šrotu a já pořád stojím a stojím a stojím.
To vytuhnutí a nereagování bylo jasně vidět i před několika lety při děsivé havárii Allana McNishe, jen nedaleko před zmiňovaným úsekem. Vše se díky saltům Audi odehrálo tak rychle, že fotografové se začali hýbat a uskakovat až už ty trosky sklouzávaly ze svodidel zpátky do únikové zóny. Naštěstí! Kdyby dopadly za ta svodidla, skončilo by to masakrem… V té době tam bylo kolem 20 fotografů a asi desítka traťových komisařů… 
Ve Spa je krásné místo na focení a pro diváky velmi přitažlivé - série zatáček s názvem Les Combes.Nelze to popsat slovy, to se musí zažít. Žádný rok v rámci návštěvy čtyřiadvacetihodinovky tohle místo nevynechám. Po dlouhé rovince zrádná rychlá pravá zatáčka, přes mírný horizont rychlá levá zatáčka, další mírný horizont, další rychlá pravá zatáčka z kopce dolů. V té levé, na vnitřní straně okruhu jsou svodidla tak dva metry od krajnice trati, před nimi řada špalků z pneumatik a ty jsou zakryty ze strany tratě pásem gumy. A tak i odtud mám zážitky:

Zážitek č. 1.
Před několika lety, ještě když existovaly vozy kategorie GT1, tam lehce „uplaval“ Christophe Bouchut s Corvettou GT1 a lízl ty gumy. Jenom lízl, ale rána byla velmi slyšitelná.  Neboť to „líznutí“ bylo přímo v místě, kde jsem stál. Na závodním autě jen nějaké škrábnutí, ale Bouchut bez ubrání pokračoval dál. A já tam stál zkamenělý dál, protože jsem to nečekal!

Zážitek č. 2.
Britské Formule 3, trénink, loni… Už v té pravé se dva rozdovádění kluci poskákali a řítili se na mě. Ale ty dvě tři sekundy stačily k tomu, že jsem zalehl na „obslužku“, podobně jako asi deset dalších fotografů a diváci nás odměnili bouřlivým potleskem. Naštěstí se nic se nestalo, jen jsme unikli nepříjemnému leknutí a velké spršce drnů a kamení.
Z výše uvedených příkladů lze vytušit, že nejnebezpečnější místa jsou ta, která fanouškům a fotografům přináší ty nejkrásnější záběry na projíždějící auta, motorky a podobně. Porovnáš-li zahraniční a domácí podniky z hlediska možností daných členitostí zemí a rozdíly povrchů závodních tratí jaké tam vidíš rozdíly?
Sjezdil jsem spoustu soutěží mistrovství světa. Můj poznatek, moje zkušenost a názor je takový že ve světě hrozí menší nebezpečí divákům i fotografům, než u nás a to z několika logických důvodů. Světové soutěže mají mnohem náročnější a členitější tratě, nejsou tak rychlé a závodí tam zcela logicky mnohem „vyježděnější“ jezdci se stále se zdokonalující technikou jízdy, jinými slovy není to jen o schopnosti dosažení rychlosti, ale hlavně o technice jízdy. Co se samotných tratí týká, výjimkou je snad jen Finsko a Švédsko, které patří mezi extrémně rychlé soutěže, ale kde jsou ovšem naštěstí tvrdí a nekompromisní pořadatelé. Ale také disciplinovaní fanoušci, kteří byť by jim pokyny dával daleko mladší pořadatel o ničem nediskutují a uposlechnou příkazů. Asfaltové soutěže Monte Carlo (samozřejmě zažil jsem Monte i pod sněhem a ledem), Španělsko, Korsika, San Remo, Německo, to byly vždycky pohodové závody. Z pohledu fotografa jsou vděčné a zajímavé vždycky a všude ostré „vracečky“, kde se to jede přes ruční brzdu. Vždycky jsem měl rád série „vraceček“ na legendárních erzetách Monte Carla Col de Turini, nebo Luceram. Obdobné úseky jsem znal i na San Remu. Krásné pasáže takového typu jsou na Deutschlandu ve vinicích. Série „vraceček“ jsou v drtivé většině pomalé a bezpečné úseky. Když člověk stojí kousek vedle trati, tak to brždění, smýkání auta na "ručku", následný smyk vypadají velmi dramaticky, ale ve skutečnosti je to v relativně malých rychlostech. V rychlostech, kdy to auto v kritické chvíli neletí daleko, jezdec ho zabrzdí a ukočíruje. Platí jedno moudro. Je li takový úsek z kopce, pak to auto, když pilot trochu víc polechtá plyn, jde po tečně ven ze zatáčky, většinou hned na začátku akcelerace… Když je takováto pasáž do kopce, pak to auto v drtivé většině případů jde dovnitř! Ano, opravdu dovnitř zatáčky!A to vědí všichni profesionálové na světových rallye, ať už s fotoaparátem, nebo s kamerou a podle toho se také chovají.
Samozřejmě se v určité situaci může stát asfalt velmi rizikovou záležitostí a to když začne pršet. Navíc, pokud začne pršet náhle a jezdci jedou na suchých pneumatikách. Déšť jsem na asfaltových rallye nikdy neměl rád a vždy to zvyšovalo riziko a průšvih. V tomto případě platí jednoznačné pravidlo. Pryč od trati! Opravdu nic neriskovat a pryč, schovat se za nějakou pevnou překážku, za svodidla, za zeď, za stromy, na vyvýšené místo za příkopem.
Jaké zkušenosti a názor máš na šotolinu?
Klasická šotolina je svým způsobem úplně v pohodě. Opět, kromě extrémně rychlého Finska je šotolina relativně bezpečná. Mnohem větší rizikem jsou odlétající kameny a hroudy, které mohou opravdu bolestivě a i nebezpečně zranit. Kamení, hroudy hlíny a písku jsem při focení schytal spousty.  Na Akropolis jsme se po etapě vždycky někde bokem od pláže vykoupali v moři a pak teprve do sprchy na hotelu. Na šotolině mají jezdci auto mnohem lépe pod kontrolou, plánovaně s ním „kloužou“, i ten smyk je pod kontrolou a jakákoliv chybička se dá korigovat. Ale na asfaltu se auto prostě utrhne a letí.  Zažil jsem mnohokrát překrásné šotoliny v Portugalsku, zažil jsem šotoliny na San Remu v Toskánsku, na Akropolis. Nikdy jsem tam nezažil nějaké krizové situace, že by byli ohroženi diváci, nebo fotografové a kameramani.
A co divácky oblíbené skoky?
Místa se skoky, tam je nebezpečno vždycky a ani ve světě pořadatelé do okolí místa dopadu nikoho nepouští, ani fotografy a ani kameramany. Mezi fanoušky jsou strašně oblíbené fotky ze slavného skoku na Fafé, na Portugalské rallye, obzvláště z doby skupiny B, kdy se dav rozestupoval před autem. To byla úchvatná doba. Byl jsem na Fafé mockrát. Ty fotky, zvláště s rozestupujícím se davem lidí, vypadají děsivě, dramaticky. Později, kdy už se dbalo hodně o bezpečnost, stály davy diváku tak pět metrů od trati. Naši bezpečáci by zešíleli a všechno zahnali možná až do sousedního Španělska. Ale pokud si pamatuji, na Fafé se nikdy nic nestalo. Ono to opravdu jen dramaticky vypadá a Fafé se s takovým Finskem nedá vůbec srovnat. Fafé je totiž relativně pomalé. Předně, ten samotný skok je ostrá nakopávací hrana jako na skokanském můstku, za druhé, před nájezdem na skok, nějakých sedmdesát osmdesát metrů je docela ostrá zatáčka a zatřetí, po „doskoku“ je pravá zatáčka do kopce, takže jezdec sice pobaví diváky, ale musí zůstat v klidu a na cestě. Armín tam dva roky za sebou s Oktávkou WRC skočil tak, že fotografové málem ani nestíhali reagovat, ale měl co dělat, aby se do té následující zatáčky vešel.

Z toho co popisuješ máš nějaké své zásadní zásady, které by jsi doporučoval dodržovat ostatním?
Vždycky jsem se držel dvou zásad, ať už jsem fotil někde ve světě, nebo u nás. Nikdy jsem si nestoupl proti dobržďování a nikdy jsem si nestoupl před pevnou překážku. Jezdec má právo na chybu a to dobržďování je přesně to, co jsem popisoval na začátku svého povídání, nestihnete utéct. A pevná překážka vám brání v jakémkoliv úhybném manévru.

Bavíme se o závodních autech, ale co motorky??
Paseku dokáží udělat i rozdováděné motorky. Při závodech MotoGP jsem několikrát zažil situaci, kdy i velká úniková zóna byla najednou malá, krátká, protože motorka začala dělat salta, létat vzduchem a skončila až za svodidly na obslužné komunikaci mezi fotografy a traťovými komisaři.

Několikrát zmiňuješ  fotografy a kameramany. Oni skutečně patří neodmyslitelně k těmto podnikům a bez nich by to bylo v podstatě o ničem. Zároveň patří do skupiny nejvíce ohrožených lidí z hlediska vzniku krizové situace a nebezpečného kontaktu se závodním autem. Sám i mezi ně patříš…
Ano patřím i mezi fotografy a projezdil jsem řadu i mezinárodních podniků a musel jsem si projít dobou získávání zkušeností a tak si zde si neodpustím poznámku: ve světě jsou fotografové a filmaři opravdovými a zkušenými profesionály a ví, co si mohou dovolit, kam jít a kam nejít, co mají dělat a co nedělat. Bezprostřední nebezpečí vzniká v systému,  kdy dostane vestu  mnohdy přes všechna ujištění promotérů, kde kdo, každý „hobíčkář“. Jako činovník už jsem zažil ze strany „ovestovaných“ spoustu nesoudnosti, neuvažování, hazardu.
Navíc to není jen o vestě, která nese označení média, ale činí i jakýsi bezpečnostní prvek ve stylu „býti viděn lépe“, ale po jejím nasazení si musí daný fotograf nebo kameraman uvědomit, že neposkytuje žádnou ochranu a zabezpečení před zraněním a smrtí.

Začíná nám sezona 2014, v kontextu svých zkušeností co by jsi vzkázal všem fanouškům?
Myslím, že na začátku sezóny je potřeba se malinko zamyslet, aby se člověk do maléru hned tak nedostal a nedostal do maléru i ostatní. Zamyslet by se měli všichni, kteří se kolem závodu pohybují. Svým kolegům s fotoaparáty bych snad jen vzkázal, žádný záběr nestojí za riziko a případně menší, či větší malér.

A zamyslet by se měla i ta skupina fanoušků rallye, kteří z nějakého podivného principu neuznávají žádná normální pravidla hry, oni do žádné divácké zóny nepůjdou a raději jdou někam do lesa, kde těch pořadatelů je málo, aby si mohli stoupnout, nebo dokonce sednou co nejblíže silnici. Blbec si malér zaviní sám, čert ho vem, ale utrpí tím zase jen a jen tenhle náš sport.

 Sepsáno, upraveno a zveřejněno se souhlasem Josefa Vrátila