Ty jsi ještě nechcíp?

Těmito slovy nedávno počastoval jeden mladík mnohem staršího člověka. Bez studu a zardění, navíc nejspíše s naivní představou rodičů, jak svého synáčka dobře vychovali a jak jsou na něj hrdí.

Nejen tato slova, ale podobný slovník přivolávající neštěstí druhému, protínají svým nenávistným ostřím vše kolem nás, ale i nás samotné, byť by v roli pouhého posluchače.
Můžeme si říci, že to jsou slova, která nic neznamenají, ale ….
Naše vidění světa je do značné míry omezeno schopností vnímání všech detailů, pocitů a pomyslných chvění.
Využívání kapacity našeho mozku je navíc do značné míry omezeno a všechny smysly jsou u každého z nás vyvinuty na jiné úrovni a s různými prioritami.
Třeba takový člověk s oslabeným zrakem, přesto dokáže vnímat své okolí zbylými smysly. Vždyť si vzpomeňme na mnohé velikány, kteří byli sice ochuzeni o zrak či sluch, ale přesto dokázali vytvořit obrovská a nenapodobitelná díla. Díla, která nevytvoří zdravý člověk.
Třeba Bedřich Smetana.
Obdobné je to dle mého názoru i s vnímáním dobra a zla.

Právě ve vnímání toho, co je kolem nás - uschováno do všech těch nepředstavitelných dimenzí, pro nás neviditelných dveří a postav v mlhách, které existují mimo naše schopnosti vnímání.
Po staletí trvající diskuse o existenci či neexistenci Boha, Satana či andělů …..
 

Kde je ta skutečná pravda?
Kdo to vlastně skutečně ví….
Pomyslné osudové stroje času našeho vlastního života, které nevnímáme a možná ani nechceme vnímat. Nechceme slyšet ani to starodávné přirovnání k pomyslné svíci života s přesně definovaným knotem života, který každý den uhořívá….
Někdo to nazývá osudem, který je člověku daný.
Přesto však sami rozhodujeme o svém vyvolení či zatracení. Dle vlastních skutků, které činíme, nebo ničíme absencí úcty a pokory bez schopnosti pokání a snahy o napravení.
Ty jsi ještě nechcíp?

Drsná a lidsky ohavná slova, pomyslně vypálená do papíru, uložená do obálky nadepsané adresou toho, kdo taková slova vůbec vyřkl.
Kolikrát jsem už ve svém životě viděl dopady zla při přivolávání neštěstí druhým.
Pomyslné boží mlýny, meloucí zdánlivě ve stylu šneka, přesto nekompromisně.
Člověk by měl vždy s pokorou v srdci vážit to, co říká. Protože nikdy neví, kdo ho slyší a jak to nakonec poznamená jeho vlastní osud, nebo osud jeho blízkých.
A ještě na jedno tak strašně zapomínáme:
 

Přespříliš často zapomínáme na to,
že jakou měrou soudíme,
takovou nám bude odměřeno.