Takový ty nesnáze mladého zadaného chlapce.

Tedy mě. To když čím dál víc zjišťuji, že začínám prožívat pocity jedné filmové postavy. Tedy abych byl úplně přesný. Mám na mysli pocity Rudolfa Hrušínského ve filmu Slavnosti sněženek.

Ne, nebojte se, nikdo na mě tak nehuláká, jako v onom filmu. Nicméně jsou situace, ve kterých si vzpomenu na věty, které tam zazněly. Třeba zrovna jako o tomto víkendu.

Klíčová slova: pí. Columbová a moje matka.

Paradoxně většinou kolem sebe slyším konstatování, jak ta či ona tchýně, je taková nebo maková. Jak je to těžké, jak je to náročné. Vždyť kolik existuje vtipů, právě popisujících vztah tchýně a zetě.
Jen u mě je to jinak.

Já mám tchýni tak nějak, dobrou.

Mnohem horší je skutečnost, spočívající ve spojení mé drahé polovičky pí. Columbové a mé vlastní maminky. Ne že by obě byly špatné, to ne. Mám je rád, vážím si jich a jsem rád, že je mám.

Přesto jsou situace, u které obvykle komentuji slovy: tady bylo tak krásně….. kdyby ty vosy nebyly (nebo jsem tady zrovna nebyl já).

Třeba, když mě obě mě strašně rády oblékají do montérek s tím, že očekávají, že budu vykonávat nějaké ty manuální práce. Kolikrát jsem jim už říkal, že to nemá cenu, protože jsem předně naprosto manuálně levej, ale hlavně se cítím být umělcem, který chce dělat hezký a netradiční věci. Tudíž zrovna teď, nemám čas rozptylovat se zrovna vymyšlenýma pracemi, spojenými s obludnými předměty, jako je nějakej rejč, vidle, vrtačka či šroubováky.

Navíc, jsem už letos dost trpěl, při opravě bytu a nemám tedy na takové hlouposti čas, zejména když zrovna v hlavě tvořím jakýsi nevšední obraz.

Jen si to dovolím vůbec začít říkat, a už se ze slova ona a ona, stane naprosto jednotné ono.

Ono ono, ve své argumentaci argumentuje nejen úplně jednotně, ale i zákeřně a systematicky pošlapuje mé umělecké já. A to jen proto, aby bylo dosaženo jednoznačného cíle.  Donutit mě cosi dělat, tedy dělat to, co já vůbec v tu chvíli nechci.

V takové situaci pak už jen čekám, kdy přijde ono hlasité filmové zvolání: Dědku, kde zase jsi,  se slabě znějícím dovětkem: Jsem vinen.

Obdobná situace nastává v okamžiku, kdy minimálně jednou týdně projevím potřebu o provedení ostříhání mých předlouhých kadeří.

Zejména v okamžiku, kdy vzniká možnost propojení ona a ona, do dvojjediné bytosti ono. To ono řeší to, že mně sestřih na max. 0,2 mm opravdu nesluší, protože by mi určitě víc slušely mnohem delší vlasy.

Humorné scénky pak zažívám v okamžiku, kdy ono, řeší všechny ty mé poklady v dílně (kousky želez, zbytky kabelů a podobně). To dvojjediné ono má nutkavou potřebu všechno vyházet, protože to je k ničemu, stejně z toho nic nikdy dělat nebudu, jen se to tam válí a zabírá místo, třeba pro skleničky, motyčky, kbelíčky a jiné blbosti.

To pak v brzké době očekávám, že jedno z on, přijde s něčím, co by bylo dobré, abych udělal (poličku, závěs na truhlík, podpěru pro keř …). Navíc, se mé poklady paradoxně řeší v době, kdy mám už hlad, plotna je studená, v hrncích nic neklokotá…..což nemohu této situaci komentovat jinak, než slovy: holky, řešíte mé poklady a přitom Vám stydne plotna …..

Bohužel, na rozdíl od mistra Hrušínského nejsem milovníkem myslivosti. A taky mě je jedno, jestli je to lepší se zelím, nebo na šípkové omáčce. 

A když už mi je nejhůř, nasazuji ty nejpádnější argumenty, především zbraně. Po tomto kroku ono neexistuje a ani jedno ze dvou ona, nemá tendenci a potřebu, při práci radit či udílet rozumy. 

Když je mi prostě nejhůř,

vezmu do ruky motorovou pilu,

rozbrušovačku či svářečku.

Nebo se jen spokojím s údržbou čističky……

a kolem mě nikdo není.

A přicházím na to,

že na světě,

je stejně krásně.