aneb v blízkosti majestátní stavby, neskutečného umu našich předků a s nezodpovězenou otázkou na konci příběhu.
Když projíždím ty zachycené obrazy, všechny ty zachycené detaily, přemýšlím, co k té kráse vůbec napsat. Co by bylo smysluplného. Někdy bývá moudřejší nepsat vůbec nic. A jen očima vnímat tu krásu onoho chrámu a v jeho blízkosti naslouchat, všem těm vzkazům našich předků.
„Když ležíš v posteli a jsi nemocný, svět funguje dál svým vlastním tempem. Neptá se tě, zda může nebo zda s tím ty souhlasíš. Když se vrátíš z dovolené nebo ze zahraničního pobytu domů, život se zde nezastavil, vše pokračuje přirozeně dál, ani tě nepotřeboval k tomu, aby fungoval. Vše se děje automaticky, jakoby to řídila neviditelná síla podle jakéhosi záměru. Když jdeš spát, lidé na jiných místech planety se baví, pracují nebo odpočívají, nepotřebují k tomu tvé požehnání. Stromy rostou, květiny kvetou, příroda prochází jednotlivými ročními obdobími. Pokud bys usnul na několik dní, nic by se v tomto přirozeném procesu nezměnilo. Vše se děje bez tebe, a s tebou si to hraje tak, jak je napsáno ve vesmírném scénáři. Až zase jednou budeš chtít ovládat ze své přední pozice – ze své role okolnosti a podmínky kolem sebe, vzpomeň si, že tvé snažení Vesmír bere v potaz stejně tak, jako by se nechumelilo. Chumelit se totiž bude, až se rozhodne Vesmír – Vědomí - kosmický architekt.“ Karel Spilko
