Za pár hodin to už bude 75 let, kdy se narodil Karel, další potomek rodiny knihtiskařů, jejichž minulost sahá až do roku 1909. Z chlapce nevyrostl druhý pokračovatel tohoto řemesla, protože tiskárna byla komunisty zlikvidována.
Karel Kryl.
Narodil se 12. dubna 1944 v Kroměříži, kde rodina v roce 1938 nalezla útočiště po opuštění Nového Jičína při obsazení Sudet. Když člověk pročítá jeho životní příběh, prožil jeho většinu v bezprostředním kontaktu se zlem. V padesátých letech byla komunisty a jejich přisluhovači před zraky malého Karla zlikvidována tiskárna jeho předků a rodičů. Tiskařské stroje zničeny a odvezeny do šrotu. Zlo a zrůdnost systému, působení aktivních fanatiků a jejich nohsledů či prospěchářů v rouše šedých myšek ovlivnily celý jeho život. A bohužel jak se ukázalo, tak klid nenašel ani v polistopadové době.
Den, kdy se slaví narozeniny…
někdo v kruhu rodinném, někdo i s kamarády. Přejeme oslavenci zdraví, štěstí, lásku či jak je dnes tak moderní, napíšeme jen: „vše nej“ to přeci stačí, Vždyť novodobá totalita snad z hlediska nedostatku času ani neumožňuje.
Karel Kryl však mezi námi už celé čtvrtstoletí není.
A já přemýšlím, jak nejlépe připomenout jeho narození, se vtíravou výčitkou, zda na to mám vůbec právo.
Říká se, že hodnotu člověka poznáme teprve tehdy, když ho ztratíme. V případě Karla Kryla bych tuto větu doplnil osobním poznáním. Že totiž mnohé pochopíme, když dozrává naše osobnost a poznání. A odkaz Karla Kryla se i po mnoha letech od jeho smrti, mnohem více ukazuje v geniální nadčasovosti.
Jakmile nějaká partaj, začne mít příliš moc hlasů, tak mi to strašně moc smrdí…. Čím slabší vládní strana, to znamená, že má 50,001% a opozice má 49,999% tak to je nejlepší vláda na světě. Protože žádnej si pak nemůže dovolit dělat nějaký blbosti.
Přepis z rozhovoru Karla Kryla v Bratislavě. Naleznete ho zde:
V geniální nadčasovosti, která ve mně však vyvolává tak stále opakující se otázku:
Co by tomu všemu, za těch uplynulých 25 let Karel řekl dnes.
A v hloubi duše se obávám, že by byl mnohem více zklamán, než byl. Byl by zklamán nejen politikou a politiky, ale i vším tím politikařením. Byl by zklamán i z nás samotných. Voličů, co jdou volit a především z těch, co volit nejdou vůbec. Z toho veškerého podvádění, populismu, předstírání a pokrytectví.
Přemýšlím, jak nejlépe ukončit tu moji vzpomínku. Těžce se hledá, ten nejvýstižnější závěr. Obzvláště, když má člověk v hlavě zachycený jeden poslední rozhovor, ve kterém vše vyjádřil tak nějak jasně:
