Už třeba proto, abych se z jisté lidské zvědavosti dozvěděl, zda je na to někdo podobně, jako já. To téma je přitom tak prosté – služební cesta a napsání textu. V podstatě jednoduchost, která dá zabrat.
Včera jsem se vydal na nějaké pracovní jednání do Liberce, kde jsem nebyl snad 5 let. Jízda autem byla zajímavá a plná poznání. Už jen proto, jak se nám rozjely ty stavební úpravy a rekonstrukce na našich silnicích. Třeba takové očekávání co mě potká v Hořicích, kdy měl být uzavřený most a o čemž byla i včera reportáž v televizi. Most uzavřený skoro na dva roky, s objízdnou trasou městem, z čehož musí mít radost místní obyvatelé. Na dalších místech mě čekaly další překážky, spojené se semafory či pracovníky stavby. Ale vše bylo poměrně dobré, protože jsem stihl dobu mimo špičku, což bylo poznat odpoledne. Při té jízdě přesvědčil jsem se opět o realitě, tedy o rozdělení osob za volantem na držitele řidičského průkazu a řidiče. On když někdo jede po silnici I. třídy 60 km/hod přilepený na čelním skle a motá se v obou pruzích, řidičem nazvat nelze. Stejně tak, jako sledovat chaos na místě označeném zipováním, či dojezdu stojící kolony na rychlostní silnici, bez puštění výstražných světel. Nejspíše to bylo asi těmi letními teplotami, že lidem to tak nějak ovlivňovalo mozek.
A tak jsem byl rád, když jsem se konečně v podvečer vrátil domů. Co mě překvapilo, byla situace, kdy moje drahá pí Columbová seděla zamyšleně u stolu v kuchyni, před sebou nějaký papír a tužku. Byl jsem poněkud hladový a měl jsem i chuť na domácí kávu, což jsem dal najevo otázkou, co budeme mít dobrého k večeři a zda bych mohl poprosit o kávu, aby mě po poměrně náročném dnu trošku postavila na nohy. I ta odpověď byla jak z poněkud jiné planety, tedy v tom, že se mi dostalo odpovědi o tom, že k večeři je zbytek polévky. Naštěstí pro mě, vstala a mou oblíbenou kávu mi udělala. Usedl jsem tedy ke stolu, popíjel kávu a dál zkoumal, co že se to děje. Myslím tím, co se děje nejen na papíře, ale především v hlavě pí Columbové. Pohledem na papír viděl jsem jakési prapodivné klikyháky, které stejně nic neříkají nikomu, ani autorovi a vznikají tak nějak samovolně, vyvolány okolnostmi a prostředím, kde se člověk zrovna vyskytuje. Sám to znám z některých porad, obzvláště, když nějaký teoretik, praxí nepolíbený rozdává rozumy. Nedalo mi to a musel jsem se zeptat: Miláčku, copak děláš? Přemýšlím o něčem a nemohu na nic přijít, zazněla odpověď. Snažím se býti mužem činů a to vyžaduje aktivitu jednoznačnou reakcí ve větě a mohu ti nějak pomoci či poradit?
Přemýšlím, jak se píše velké písmeno „el“, pronesla Columbová zamyšleně. Velké el? Odpověděl jsem okamžitě, byť by jistým překvapením, že řeší takovou pitomost, jako je velké el. Samozřejmě mě v hlavě proběhlo, jak se může někdo zabývat takovými pitomostmi, když já jsem rád, že jsem z toho výletové chaosu dorazil domů. To je přeci úplně jednoduchý, to el se přeci píše takhle a hrdinně jsem napsal el. Ale já nemyslela malé el, myslela jsem velké el, odvětila drahá polovička. Vzal jsem si tedy zpět papír a tužku, přiložil kuličku na bílé místo papíru a začal … ale co? Klikyháky. Ač jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, nemohl jsem na to přijít. Dokonce to dopadlo tak, že jsem musel na internet a strýčkem Googlem ono písmeno vyhledat.
To je ale hlupák, pomyslí si o mě nejeden čtenář. Ale já to prostě nevěděl. A když o tom tak přemýšlím, zjišťuji, jak vlastně nenápadně a nepozorovaně jsem se vlastně stal jistým druhem analfabeta, co díky zvyku psaní na stroji či počítači už ani neví, jak se napíše psacím velké L.
Nejspíše navštívím papírnictví a nakoupím sešity pro prvňáčky, aby se vzdělal a pro příště věděl. Na tom však je vlastně humorný, jak mnohdy řešíme velký věci, a přitom nezvládáme tak malý věci, jako je třeba to psací velký el.
A jak jste na tom Vy, moji milí čtenáři?
