Tak co chlapi, taky to tak doma máte?

Vždycky jsem zastával názor, že jsou činnosti, které prostě zvládne jen chlap. A totéž platí v disciplíně, která se připisuje spíše ženám, než mužům. A to vaření. V dnešní době mám pocit, že něžné pohlaví vytrácí zálibu ve vaření.

V jednom českém filmu zaznělo:Běda mužům, kterým žena vládne, adresované kněžně Libuši. Takové úsloví si dovolím poněkud pozměnit a to ve významu: Běda mužům, kteří se neumí postavit k plotně.
Jak lehce jsou pak vydíratelní…
Klasickým příkladem jako podpora mého názoru je situace, ve které jsme konfrontováni s pravdou a lží v odpovědi na otázku: Tak, jak ti dnes chutná jídlo, co jsem udělala? Nenápadná větička, která vyžaduje mimořádnou pozornost.
A především volbu priorit.
Pokud chceme být upřímní a na rovinu říci, že se to moc nepovedlo, hazardujeme s variantou, že nám bude drsně odpovězeno, že pokud se nám to nelíbí, můžeme si vařit sami. Pokud chceme mít klid a především si neumíme ohřát ani párek, doporučuji něžnou lež, i kdyby to znamenalo, že nám bude po jídle blbě.
Já osobně jsem pro soběstačnost, protože člověk je pak svobodnější a neplatí na něj každé vydírání.
I to vše má však svá úskalí.
Třeba jako dnes, když jsem se rozhodl vzhledem k jisté zdravotní indispozici pí Columbové uvařit oběd sám. V takových situacích mám pak možnost uvařit to, co mám rád. A zvolit postupy, které mám za léta osvědčené a především odpovídající mých chuťových buněk. Obvykle jsou to jídla, která pí Columbová nevaří a nejí je.
Naše ranní dohoda vypadala poměrně pohodově a naopak byla s vděkem přijata, pochopitelně s klasickým dovětkem, že si konečně může hodit pařáty na stůl, když vaří většinou ona.
Zde bych si dovolil poznamenat, že bych klidně vařil častěji, ale není mi dovoleno vstupovat jen tak a kdykoliv do svatyně jménem kuchyně, neboť jsem prý bordelář.
Kdykoliv slyším toto konstatování, vracím slovní smeč se slovy, že sice chápu, že Pán Bůh nadělil každému podle svého uvážení, ale v případě pí Columbové to naprosto přehnal s perfekcionalismem, uklízecím stihomamem a skenery.
Když jsem nedávno využil její nepřítomnosti, uvařil jsem si česnečku, poctivě uklidil a vyvětral byt, cítil jsem se jako vítěz, co nad Columbovou vyzrál.
Pocit vítěze mi vydržel jen do chvíle, než se ozval charakteristický zvuk odemykaného zámku. To se domů vrátil pasivně aktivní skener, jménem Columbová. Ty jsis zase dělal česnečku, pronesl stroj z 24 století, který by mohli závidět i celníci. Tento atak, vypuštěný skenerem jsem se pokusil odvrátit konstatováním, že čidla jsou asi v poruše, že se to zdá, protože sousedi dělali topinky. Navíc jsem ještě konstatoval, proč bych si měl dělat česnečku, když tam mám jídlo, ještě ze včerejška.
Jenže, to už se přesunovala skenovací souprava do prostoru kuchyně.
Během tohoto přesunu, ozvaly se do ticha jen servomotory všech instalovaných mikro a makro skenerů, chlazení všech vyhodnocovacích čipů jelo na plno. Výkonné skenery během setin sekundy zvládly proskenovat všechna zákoutí.
Zvukové zařízení po té vydalo hlášku, ve smyslu, proč že jako neříkám pravdu, když je sporák zašpiněný a na podlaze se válí slupka od česneku.
Od česneku? .. to je divný, s tím nemám nic společného, to je určitě od včerejška, pravil jsem sebevědomě. A prohlédl jsem si tu slupku, ve velikosti tak jednoho centimetru.
Pak prapodivné slitinové chapadlo otevřelo šuplík, vyndalo lis na česnek a to jen za účelem bližšího prozkoumání: Máš tady ještě zbytek česneku, a je čerstvý, tak nevím, proč to neřekneš, ozvalo se ze stroje, a určitě jsi tady chodil i bez ponožek, když nejsem doma.
A já v tu chvíli pochopil, že další odpor je marný.

Ale zpět k tomu mému dnešnímu vaření.
Rozhodl jsem se, že udělám slepici na paprice. Vlastně ne, kdo by se s nějakou starou a opelichanou dlouze vařil. Prostě kuře na paprice.
Kupodivu, před zahájením procesu vaření nenastalo žádné poučení mužstva k udržování pořádku. Stalo se něco horšího. Aktivitu k uvaření tohoto pokrmu (který nikdy nevařila) začala řídit. Nejprve začala přípravou surovin, pak restováním cibulky… a když jsem do toho vložil svou aktivitu a recepturu, začala prostě, no jak to říct slušně… vnášet své rady. Toho oleje tam je moc, proč tam nedáš drcený kmín, nemáš tam moc papriky…….
Ještě že i mě nadělil Pán Bůh nějaký ty i kladný vlastnosti. Třeba trpělivost a povahu býka.
Poslal jsem totiž Columbovou vysávat.

V klidu mi to pak v hrnci klokotalo, krásně jsem to dochutil. A udělal jsem opravdu chutnou a vynikající omáčku, nakonec jako pokaždé.
A to ticho v domácnosti, nepotrvá na věky.
Však je známe… ony to zase tak dlouho nevydrží.
A kdyby ano, vím si rovněž rady.
Stačí oloupat pár brambor, česnek a krásně to povařit …..
A z toho všeho plyne ponaučení….

Muži, učte se vařit.

„Sedí-li na pohovce muž - regeneruje se. Žena však sezením na pohovce zanedbává domácnost.“ Murphyho zákon