o kumštu člověka, u kterého se tají dech. A taky svědectvím, že člověk nikdy nezná vše. Ačkoliv si to někdy myslí. K té bráně mě vlastně přivedl dokument Václava Cílka. A je ostudné, že to mám kousek a nevěděl jsem o tom.
Brána…
Po vyslovení tohoto slova člověka především napadne stavební prvek, který má umožnit vpuštění či naopak omezení vstupu lidí či dopravních prostředků. Od historického vzniku bran, které měly především obranný účel, se toto slovo stalo součástí označení moderních technických opatření. Nakonec, kdo by neznal například mýtné brány. Pro mě osobně je brána symbolem čehosi, co odděluje jeden svět od druhého. Když se dívám po památkách, mnohé hrady a zámky mají svou bránu nejen z taktických důvodů. Její provedení mnohdy symbolizovalo i vznešenost a movitost vlastníka daného objektu. Mnohem větší rozměr má ale symbol brány v oddělení dvou světů v oblasti duchovna. Tedy ve své podstatě i samotného života,
ale i smrti.
Bránu, oddělující svět živých a mrtvých.
Když jsem k té bráně přicházel, musel jsem zastavit a již z dálky pomyslně smeknout před její majestátností. Majestátností, kterou do celé stavby vtiskl kumšt mnoha lidí. Veřejně dostupné prameny uvádí, že výstavba tohoto monumentu trvala celých 14 let (1893 – 1907). Novorenesanční architekturu navrhli profesoři Bohuslav Moravec a Antonín Cechner, sochařskou výzdobu Mořic Černil a Quido Kocián. Realizace kamenosochařských prací byla prací studentů a profesorů Sochařsko – kamenické školy v Hořicích.
Ať jsem se na toto dílo díval z jakéhokoliv směru, byl to uchvacující pohled. Provedená výzdoba propracovaná v každém detailu. Když porovnám sochařskou výzdobu na Vyšehradském hřbitově – Slavíně nemohu se ubránit dojmu, že v Hořicích je opravdový monument.
Však nakonec můžeš můj milý čtenáři, posoudit tuto stavbu sám, z přiložených fotografií.
Má návštěva tohoto místa nekončila jen touto branou. Navštívil jsem i oba sousedící hřbitovy. Pro někoho možná téma morbidní, ale pro mě i svědectví o životě.
Ale o tom zas až někdy příště.
