aneb v pomyslných pařátech společného soužití. Asi nenapíšu nic, co by řada lidí, tedy zejména mužů neznala. Nakonec se to týče jedné ze základních potřeb člověka, přinášející uspokojení.
A jak už to bývá, ty obyčejné a přirozené potřeby bývají nejsložitější.
Třeba jídlo.
Nejsem jedinec, který by spořádal všechno a přejídal se. Nejsem ani vybíravý, ale díky svým chutím, které se u každého z nás v průběhu života mění. Ale zatím, vždy na černé listině zůstávají pokrmy, s prapodivně odpornými názvy jako je třeba květáková nebo brokolicová polévka. Na poněkud černou listinu se dostala i jídla, které jsem míval rád, třeba pečený bůček….
Každý den s u nás řeší, stejně, nakonec jako v každé rodině, večeře a o víkendu navíc i oběd. A je to samozřejmě složité, protože uvařit pokaždé něco jiného, není jednoduché. A stát u sporáku v paneláku ve více jak 30 stupňových vedrech, není žádná výhra.
Ale jíst se musí…
Problematiku spojenou s otázkou Co mám uvařit k …., vyřešila nedávno pí Columbová jakýmsi lejstrem, které svou podstatou do jisté míry připomíná nabídku v jídelním lístku.
V jednotlivých sloupečcích je seřazeno vše, co je prověřeno s rozdělením na snídani, oběd a večeři. V okamžiku, kdy se blíží doba rozhodování, je mi podstrčeno ono lejstro, a výběr může začít.
Tak copak bys chtěl k zítřejšímu obědu? Otáže se pí Columbová. A já v hlavě urychleně přeskládám všechny stanoviska chuťových buněk, hledíc do domácího jídelního lístku. Tak já bych si dal zapečené šunka-fleky a okurkový salát, vědom si však okamžité prohry. Ty tam snad vidíš napsané šunka-fleky? odpoví Columbová, hledíc na mě nechápavým výrazem. No, nevidím, ale ptala ses, co bych si dal k obědu, na co že mám chuť, odpověděl jsem pohotově. Tak udělej třeba kuře, odvětil jsem smířen s osudem, a především s vědomím, že Columbová všechno nejí, takže je jídelní lístek dělán zejména s důrazem vzájemné shody. Jenže, ne vždy, se však můj „ správný názor z jídeláku“ realizuje.
Jako včera.
Zvolil jsem kuře, ale už večer jsem zjistil, že bylo vytaženo maso, vhodné k pečení nebo na mletí.
Copak budeš dneska vařit miláčku? Vypustil jsem otázku po té, co mě probudil nedělní ranní zpěv pí Columbové, silně připomínající prorocký zpěv řídící učitelky Hubičkové. Bude sekaná s okurkovým salátem, odpověděla rozezpívaná Columbová, s nezbytně navazujícím dodatkem: nebo na sekanou nemáš chuť?
Kolikrát já jsem přemýšlel, co by asi nastalo, kdybych řekl, že na to nemám chuť. A musím pravdivě dodat, že jsem se k negativní odpovědi neodhodlal ani dnes.
Pokusil jsem se tedy situaci vyřešit pouze podotázkou, zda bych k té sekané, mohl mít alespoň bramborovou kaší, že bych si ji dal s chutí.
Když přišel čas oběda, s chutí jsem se pustil do jídla. Vynikající sekaná s bramborem a okurkovým salátem. A já jsem si ve své fantazií představil, jaké by to bylo s bramborovou kaší.
Ale snaha se cení, i když to není vždy podle našich představ či přání.
Na druhou stranu se ale těším, až se zase na malinkou chvíli, stanu slaměným vdovcem a vládcem kuchyně. A pak sáhnu do svého jídelního lístku, kde jasně září třeba ty šunka-fleky, segedínský guláš, či zelňačka,….
Prostě všechny ty dobroty, co jím bohužel, jen já.
