Plně jsem si vědom, že u některých slabších jedinců sice mohu vyvolat hloupé úsměvy, či posměšné poznámky. Nicméně, slovo je slovo, a jeho dodržení dělá chlapa chlapem.
Vše podle vzoru z textu známé písně Jarky Nohavici: když mě brali za vojáka, stříhali mě dohola, vypadal jsem jako blbec, jak ti všichni dokola.
O uplynulé aprílové sobotě jsem se probudil, dal si svou ranní kávu a své milované pí. Columbové jsem oznámil: dneska by to prostě šlo.
A taky, že to šlo.
První krůčky byly plné rozhodování, jak že na to vše jít. Nakonec jsme se po krátké poradě shodli na tom, že nejdříve to co nejvíce zkrátíme mašinkou a pak teprve dílo dokončíme žiletkou. Má pí. Columbová je však detailistkou naprosto ve všem, včetně dokonalého sestříhání mašinkou. Bez ohledu na to, že za chvíli bude stejně vše pryč, takže je zbytečné zabývat se tu a tam vynechanými vlásky.
Strojně předpřipraven, odebral jsem se do koupelny, namočit si zbylé vlasy. Holení hlavy funguje přeci stejně, jako když se každodenně holím. A tak jsem nanesl onen bílý krém na svou hlavu, pěkně jsem ho rozhňácal a chvilku počkal….
vzal jsem do ruky ten vražený nástroj dvoubřitý a na své krásné hlavičce počal vybrušovat zbytky porostu. Snažil jsem se to nejprve celé učinit sám, za neustálého hledění do zrcadla. Ovšem problém nastal se zadní stranou hlavy. Ačkoliv jsem se snažil o provedení co nejpreciznějšího výbrusu, díky reakcím sledující Columbové, která to s jistým pobavením komentovala ve smyslu, že to sám stejně vzadu nikdy pořádně neudělám, vzdal jsem to a požádal jsem ji o doholení. Po chvilce bylo dílo dokonáno a já si s jistou netrpělivostí rukou přejel po celé hlavě:
No, jako dětská prdýlka, prohlásil jsem radostně.
Co mě však na mém novém účesu překvapilo, bylo to, že se vizuálně skoro až tak nic nezměnilo, od mého dosud běžného ostříhání.
Nakonec, jestli tam mám 3 mm nebo nic, stejně není pořádně vidět. Toto zjištění mě totiž poněkud zklamalo. Přeci jen, čekal jsem na nějaké ty ovace od sousedů, kolegů či kolemjdoucích.
A ono skoro nic.
Celé to mé holení, bylo spojené i s jistým filozofováním. Třeba proč a z jakého důvodu oholí si člověk hlavu. U mě osobně to bylo jednoduché.
Prostě slovo bylo slovo, a to je pro mě svatá věc. A v těchto případech nemusí jít jen o nějakou hloupou sázku. To mé vyholení, má v sobě jakési poselství. Třeba sounáležitost a podporu, prostě vyjádření něčeho, navíc v situaci, kdy to je hodně blbý a těžko se hledají vhodná slova či činy.
Lidské každodenní kroky přinášejí nečekané situace a životní překážky. U většiny životních situací se sice domníváme, že o tom vše, nebo něco víme. Možná jsme i o něčem slyšeli od svých známých.
Jenže, to prostě nestačí. A člověk vše mnohem lépe pochopí v okamžiku, kdy v jeho bezprostřední blízkosti udeří ony osudové rány. A kdy do jeho vlastního slovníku zákeřně vstoupí slova, měnící osudy, životy a náhledy na svět (psal jsem o tom zde).
I já jsem se jen domníval, cosi jsem slyšel a cosi jsem vnímal.
Ale vždy tak nějak z dálky a neosobně.......
Letošní rok nezačal nijak pozitivně, prostě tak, jak to má člověk nejspíše napsané ve své vlastní knize osudu. Smutek ze ztráty pejska, co by člena rodiny byl nahrazen ještě hrůznějšími slovy, jako je onkologie, chemoterapie, ozařování a to se všemi důsledky. A taky hledání naděje, ale i způsobu, jak vyjádřit podporu, jak všechna ta blbá slova hodit do vtipu. Možná někdo namítne, že na tom nic není, možná bych to namítl i já, kdybych však na vlastní kůži nepoznal, že to tak jednoduché není, když to člověk uzří v tváři v tvář a oněmní.
….. stříhali mě dohola, vypadal jsem jako blbec, jak ti všichni dokola….
Když se v rodině vzhledem k situaci vedla otevřená diskuse, jednou z věcí, která negativně působí na jedince, s onkologickým onemocněním jsou následky léčby. Třeba takové vlasy….
navíc, když oním pacientem je žena. Když jsme si o tom tak povídali a já vnímal ty reakce, musel jsem zareagovat prostě po svým: podívej, na tohle se vyprdni, to není podstatný, jako chápu, že bejt holohlavej po chemoterapii je pro ženckou těžký, ale až to přijde, tak já se zholím do hola taky a budem v rodině dva holohlaví. A dva jsou víc jak jeden, a to je taky dobrý.
A i když tohle téma je nepříjemný, to mé rozhodnutí stalo se dle reakcí jakýmsi posílením. A když jsem se včera jel tchýňce ukázat, najednou jsme byli dva, dva holohlaví, dva spokojení a navzdory nemoci a všemu kolem i veselí.
Možná se někdo zeptá, proč jsem to zrovna takhle napsal, nebo proč jsem to vůbec napsal. Třeba právě pro posílení lidí kolem sebe, kterým osud připravil podobné starosti, a oni hledají, čím a jak druhého potěšit nebo podpořit. To hledání není jednoduché. Je jednoduché jen v případě, když se nás to nebo našich blízkých bezprostředně nedotýká.
A já měl jen to štěstí, že mě napadl nápad:
bejt oholenej do hola a třeba vypadat jako blbec…..
ale hlavně,
podpořit a povzbudit,
protože je blbý, bejt na některý věci sám.
