Domnívám se, že blázníme a blbneme. A co je horší, že si v tom asi i libujeme. Novodobá totalita jménem konzumismus, nás naprosto pohltila. A vrcholem všeho, je spěchání. A spěcháme na vše.
Spěcháme na rande,
spěcháme na svatbu,
spěcháme k rozvodu.
Spěcháme ve všem,
všude a stále.
Ovládáni stresem,
plníme ordinace.
Spousta lidí spřádá své velké plány na život a mezitím jim utíká mezi prsty. Až bude víc peněz, až bude míň práce, až děti odrostou, až zaplatíme hypotéky, nakoupíme všechny ty krámy nebo až bude čas. Pak teprve začneme žít ten život, který chceme. Svět, ale na nikoho nečeká. A osoba, o které si myslíte, že jste to vy, brzy zemře. Vzpomeňte si na to, až se vás zase jednou život zeptá, jestli do něčeho jdete nebo ne a buďte trochu YESMAN. Krom promarněného času tady není o co přijít. Neumím vám říct, co se stane, ale jedno vím jistě, když to nezkusíte, nestane se vůbec nic. A riskujte všechno, protože tohle je život a nic víc už nebude.
Kamil Bartošek (KAZMA)
Po přečtení prvních slov nejspíše mnozí usoudí, že se naprosto mýlím, nebo co je ještě horší, že jsem se asi definitivně zbláznil.
Jenže… já si to nemyslím.
Rozhlédnu-li se kolem sebe, vidím jenom spěch a honbu za něčím. Bohužel, díky ataku dnešní doby, ani já, nejsem jiný.
Ale alespoň o tom přemýšlím.
Třeba, jako o tom létě…
Léto ještě neskončilo a už kolem sebe slyším zvěsti, jak už léto končí.
Tyto zvěsti, jsou součástí všudy přítomné reklamy všech obchodních domů a obchodníků.
Protože zisk je zisk, naše hloupost, je jen a jen naše hloupost.
Je léto….
Když jsem byl na jednom nákupu, pojala mě nutkavá představa. Prostě zkusit tam jít jako dítě, školou povinné. Nebylo to z důvodu, že bych chtěl vylákat nějakou hračku od své pí. Columbové, nýbrž má snaha vcítit se do pocitů děcka, která do obchodního domu vejde.
A rovnou můžu konstatovat, že příjemné… to nebylo.
Jako malé, krásné, a duší čisté dítě, užívající si prázdniny, jsem po průchodu turnikety utrpěl první atak, a to v podobě vystaveného zboží. Ty kupy sešitů, pastelek, barev, tužek………
prostě všeho, co je nekompromisním znamením sezení v lavicích.
Vždyť mám přece ještě měsíc prázdnin, pronesl jsem polohlasně. A v mé mysli dítěte, usadil se podivný smutek.
Takové dítě nepochopí, to naše spěchání. Stejně tak, jako nemůže pochopit, že tento obchodní artikl, je jen a jen sezónním zbožím,
čím dříve se vystaví,
tím přibude zisku,
všem těm obchodníkům.
Léto ještě neskončilo
a už se přemýšlí o podzimu…
obdobně je to o adventu.
Jsme těmi blázny,
co čím dál víc rozhoupávají
pomyslné kyvadlo,
našeho vlastního bytí.
Ten zlodej čas, ten zlodej čas
mi vzal aj mňa
to dieťa vo mne, hľa
ešte sa v piesku hra
stavia si krásny hrad
nechce isť ešte spať
no počujem už hlas
pôjd domov, už je tma .
Ten zlodej čas, ten zlodej čas
mi všetko vzal
keď človek ako kôň
má chuť už zmierniť cval
keď človek zabudnúť má chuť
kde včera spal
keď človek v hrudi má
už iba mrtvý sval
keď nevie už kam dal svoj život
ako šál a hlásia mráz
Ten zlodej čas mi lásku vzal
Text Milan Lasica
Ale třeba.....
se jen a jen,
mýlím.....
