a občas je to se mnou k nevydržení- dozvěděl jsem se před malou chvílí. A jsem přesvědčený, že tohle zná každý muž. V okamžiku kdy je zákeřně vsunován do pozice, kdy by měl pochopit úsilí a nasazení své polovičky.
Jsou chvíle, kdy mám pocit, že jsem se nějakým zázračným způsobem přeměnil do anonymního morčete, žijícího v omezeném prostoru za zdmi výzkumáku. A takové morče či jiný hlodavec určený pro laboratorní pokusy, nemá moc možností, jak se bránit páchanému násilí.
A to by mě ani ve snu nenapadlo, že tím morčetem se stanu dnes i já.
Kráčím si tak domů, poslouchám klidně plynoucí vodu v řece a s každým následujícím krokem si uvědomuji, že uplynulá doba od středečního oběda, je čím dál více se vzdalující se minulostí. Když člověka takové myšlenky přepadnou, přemýšlí, co ho asi čeká doma k večeři. A když k tomu uvolní fantazii…..a na chvíli zapomene na diety, hned se mu domů kráčí líp. I když je pravda, že v jednom okamžiku nějaká korpulentnější bába jedoucí na starém kole poněkud romantickou náladu narušila nejen vrzáním nenamazaného řetězu a zvukem klepajícího blatníku, ale i svou jízdou. Nejspíše se jí skoro 3 metry široká stezka zdála být přespříliš úzká, nebo jen podcenila těžiště svých nákupních tašek na řídítkách. Naštěstí jsem stačil včas uskočit. Výjimečně jsem se ani nerozčílil, protože to snění o romantické večeři… si od nějaké báby nenechám zkazit.
Přišel jsem domů a už ve dveřích vysílal jsem hlásání: Miláčku, copak bude dneska k večeři? Netrpělivě jsem vyčkával odpovědi.
Nech se překvapit, ozval se z kuchyňky mě dosud známý hlas, chystám dobrotu. No lidi, jak Vám mohu co nejvěrněji popsat své pocity. Tu radost a to mé netrpělivé očekávání. Vím, že v takových okamžicích není dobré pí Columbovou zatěžovat více otázkami, protože když člověk poslouchá cvakání nože tancujícího na prkénku, může to být i nebezpečné. Jenže, vydržte to, když sníte o tom něčem dobrém tak intenzivně, že máte pocit, že se měníte na uslintaného bernardýna. Miláčku, tak nebuď labuť a prozraď, na co se mám těšit? Pípnul jsem nesměle. Už jsme dlouho neměli pizzu, ozvalo se mezi takty nože. Pizza, no napadal mě třeba bažant na víně, svíčková či jiné úžasné pochutiny, ale domácí pizza ala Columbová, také není špatná.
Přiznejme si, že to vaření není vůbec jednoduchý. Člověk by si měl vážit, že sám nemusí třeba škrábat, řezat, solit, chutnat, smažit…..A tak se snažím nebýt kritický, protože když se o nás někdo stará, měli bychom umět i poděkovat. Mohlo by se nám totiž lehce stát, že bychom si brzy, mohli začít vařit sami.
Jak já jsem štastnej, poslal jsem vzkaz tam, odkud se počala linout vůně. No, objevila jsem nový recept … ozval se hlas, jak z temného nebe. V ten okamžik jsem pocítil známý pocit přeměny v laboratorního křečka. Mám ho vždycky, když se experimentuje s novými recepty. A už jsem jen čekal, kdy se na scéně objeví postava výzkumnice v bílém, nesoucí na stůl předmět svého nového výzkumu. Na talíři leželo cosi, co sice připomínalo moji oblíbenou pizzu, nicméně pod roztaveným sýrem se na svět draly podivné provazce čehosi.
Co to proboha je, otázal jsem se poněkud nešťastně. Copak to nepoznáš? To je červená cibulka zkaramelizovaná, obdržel jsem odpověď. Snažil jsem se být statečný, snažil, snědl jsem víc jak polovic. Tobě to nechutná? Promluvil ke mě vyčítavě hlas. Ale jo… ale jsem nějaký plný, je to dost sytý a dál ponořen do jistého zklamání, ale také hledání odpovědi, proč že to ty ženský činí. Proč mají potřebu měnit a zkoumat prověřený receptury. Pohled byl na mě asi šílený, neb zaznělo jasné rozhodnutí, že to už dělat nebude, protože jsem zpátečnický a nepokrokový.
Po této větě, oddychl jsem si lehce. A taky jsem rád, že se tohle navždy vyhne, našemu jídelnímu stolu. Po chvilce vzal jsem si z ledničky jablko a začal opět snít.
O tom, co všechno dobrýho na světě existuje... však se podívejte sami...
