Přemýšlím o hrdinství.

Co je to největší hrdinství? A odpověď je, alespoň pro mě přetěžká. Už od útlého dětství nás provází slovo „hrdinství“ či „hrdina“. Pohádkové postavy, které pokaždé zvítězí nad nástrahami zla.

Odolají všem pokušením a čistotou svého srdce a činů - vítězí.

Vnímání těchto slov cítí každý člověk jinak. Někdo se cítí být hrdinou díky svým slovním projevům v anonymitě sociálních sítí, v diskusích či textech. Jiný spatřuje hrdinství v  boji se svými vlastními chybami, nedostatky, fobiemi či nemocemi.

Já ale přemýšlím o skutečném hrdinství, tedy hrdinství, kdy o něco jde, člověk je svírán pochybnostmi a strachem. A čím víc o tom přemýšlím a hledám souvislosti, tím víc jsem na pochybách, jak vlastně popsat, co je největší hrdinství.

Jsem si však jistý, že to největší hrdinství má jednoho společného jmenovatele – obětovat se pro druhé.
A tento společný jmenovatel, odděluje pomyslné zrno od plev.

Ta oběť, je spojena i s odhodláním, ztratit to nejcennější, co člověk má, tedy vlastní život. A to vše jen proto, aby byl zachráněn život někoho druhého, někoho slabšího, bezmocného nebo raněného. Kolik hasičů, policistů, záchranářů, vojáků….., ale i občanů, riskovali svůj život pro záchranu druhých. Nebo ho i pro jejich záchranu ztratili.

Ještě však přemýšlím o jednom hrdinství, které ve mně osobně vyvolává naprostý respekt a úctu. Možná mnohem intenzivněji, právě v období vánočních a novoročních svátků.

Je to hrdinství maminek, tatínků či dědečků… prostě celé rodiny.

Hrdinství, spojené s péčí o jejich těžce nemocné či postižené děti.  

Ty každodenní souboje s nadějí a beznadějí, únavou…, hodiny a hodiny bezesných nocí…..a tak se radujících,  z každého, byť by malého pokroku či zlepšení.

A právě oni nejlépe vědí, že to skutečné štěstí a životní hodnoty, nejsou obsaženy v třpytivých pozlátkách, všech těch darech, vtíravé reklamě, nabízející věci, které člověk ani tak nepotřebuje.

„Všichni jsme někdy prožili celé dny a týdny bez jediného láskyplného projevu svých bližních. V takových obdobích musíme víc zatopit a snažit se osvětlit temnou místnost, v níž se proměnil náš život. Dokážeme-li milovat, budeme také s to lásku přijmout; je to jen otázka času.“
Paulo Coelho