Povznesen nad všechnu tu hysterii.

Kolem mě probíhají předvolební a urputné boje, vedoucí k podpoře či urážkám kandidátů, ale i jejich voličů. Naštěstí, jdou tyto pitomosti mimo mě. Ne, že bych to politikaření nevnímal. I mě se dotýká. A v celé své nahotě.

Třeba jako minulý týden, poznamenal mě pojem – imunita.

Ten pojem imunita. Nešlo ho prostě neslyšet. Valilo se to všemi kanály, jak těmi mediálními tak i snad skutečnými. A když jsem tak poslouchal mnohá vyjádření tragikomickým figurek politiky, řekl jsem si: když jsme si všeci rovni, tak i já, vyhlašuji svoji vlastní imunitu.
Důvodů bylo mnoho, protože se pí Columbová rozhodla, že mě opět násilně vsune do montérek, neboť bude nutné udělat nějaké „menší domácí práce“. Navíc přišla s novinkou, která bestiálně likviduje moji osobní svobodu.
Nevím, jak to máte doma mí čtenáři Vy, ale já jsem zvyklý po příchodu domů prostě tak nějak jít do domácího oblečení, včetně chození bez ponožek.
Když to teď píšu, přemýšlím o lidech třeba z filmů. U nich někdo zazvoní u dveří a oni vylezou a jsou i v kvádru.
U mě když někdo zazvoní… tak vylezu… ale s ústrojí to fakt nepřeháním.
Nakonec, já nikoho domů jen tak nezvu.

Ale zpět k těm ponožkám.
Jediným důvodem prý je, aby nenechával otisky svých bosých nohou na plovoucí podlaze. No, uznejte sami, že je ten důvod neskutečný. A tak jsem to okomentoval svým klasickým sarkasmem, že nechápu, jak se z mé paní, přes noc stala taková satorie, sledující moje oděvní svršky. Stejně, jako nic nevím o tom, že by netekla voda, nebyl k dostání saponát, nebo se rozbilo téčko (myšleno něco jako je smeták).
A tak, když se ty proslovy k montérkám a ponožkám stále opakovaly, (což taky nepochopím, že se nám to mužům musí stále opakovat) blesklo mi hlavou ono zázračné slovo „IMUNITA“. V pátek jsem vykročil domů v pořádné bojové náladě s jednoznačným rozhodnutím: A teď tady velím já a vyhlašuji své osobě plnou imunitu. Žádný montérky o víkendu a ponožky? Tak ty už vůbec ne.
A jak jsem si to po cestě nacvičil, tak jsem to taky z plna plic vyřknul. A ke zdůraznění svého rozhodnutí, vzal jsem vybrané ponožky určené k pohybu po bytě, a mrsknul je do koše na prádlo.
Pak jsem si na protest ťapal vesele po plovoucí podlaze…..
šťasten, jak jsem si udělal doma pořádek.
Jediné, co mě poněkud znervóznilo, bylo mlčení.

Prostě žádnej protest,
prostě nic….
pí Columbová mlčí.

Oddychl jsem si, Columbová pochopila a já jsem vítěz.

Tedy alespoň to jsem si fakt myslel.

Přišla doba večeře… a nic.
Ze své pracovny odeslal jsem otázku, co bude dnes k večeři miláčku?
Zase nic….,
že by odešla?
Že by oněměla?
Chvíli na to, ozvalo se konstatování, že jídlo je v lednici, ať si ho ohřeju. Nebylo to poprvé, a nejspíše to bylo i z toho důvodu, že má drahá cosi tvořila na počítači.
Takže asi proto.…

To je přesně okamžik, kdy člověk po chvíli zjistí, jak se mýlí.
Ta má mýlka se v plné nahotě ukázala v okamžiku, kdy jsme si pustili film. A já dostal chuť na kávu. Miláčku, neudělala bys mě tu výbornou kávu, co umíš udělat jen ty? Pronesl jsem pokorně.
Odpověď mě naprosto dostala.Neudělala, mám po pracovní době. Ta mě začíná v 5 ráno, končí v 17 hodin, to je dvanáctka a já mám nárok na klid. Běž si ji udělat sám.
Ani sobota nepřinesla příliš změn. Ranní kávu a snídani, udělal jsem si sám. Naštěstí, alespoň oběd byl zajištěn.
A od 17 hodin zase nic.
Danou situaci jsem se sice pokusil zvrátit dotazem, zda budeme nakládat hermelín, když ho máme tak rádi.
Nebudeme, pravila Columbová se sarkastickým dodatkem, že když někdo požívá imunity, není hoden takového pokrmu.
No já se doprošovat nebudu, odvětil jsem, nakonec si ho můžu naložit i sám.
No co Vám mám povídat, šrotovalo mi to v hlavě.
Do nedělního rána, probudil jsem se poněkud rozpačitě.  Zamířil jsem do skříně, vzal jsem si ponožky…a věnující se ranní hygieně, ani jsem nepostřehl, že se v kuchyňce, zapnula varná konev. Po chvíli bytem se rozlila vůně čerstvé a vynikající kávy, doplněné i výbornou snídaní. Posilněn dobrým jídlem, oblékl jsem si montérky a jal jsem se odstranit nedodělky.
Mezi tím, v kuchyni bylo slyšet jen cvakání nože, odvažování, vyrýpávání. A to vše jen proto, aby ty domácí, naložené hermelíny se pěkně odležely a po pár dnech jsme si na nich mohli pochutnat.  A nejen v čase do 17 hodiny, ale třeba i později. Prostě tak, jak jsem byl před tím zvyklý.
A ta neděle byla úžasná i proto, že byly k obědu mé oblíbené holanďáky s bramborovou kaší. A při tom všem, potvrdil jsem si i své životní poznání.

Pro ten klid doma, pro pohodu, lásku a pochopení, není úplně tak důležitý, která z figur na Hradě sedí. Protože i ta má imunita skončila, bez ohledu na to, zda tam je ten, či onen.

A taky jsem si jen potvrdil, že všechny ty hádky a hloupé šarvátky prospívají jen těm, poněkud duševně nevyrovnaným.
Protože ti vyrovnaní, moc dobře vědí, že jsme svobodu chtěli.
A ta svoboda je i ve svobodném rozhodování.
A taky ve vzájemné slušnosti, respektu a úctě, jeden k druhému, ale i k sobě samotným. A pokud se nesrovnáme sami se sebou,  je naivní myslet si, že nás spasí někdo jiný.