Povstaňte, přichází Pat a Mat.

Mohl bych rovněž napsat: „Když se naplňují obavy a já Vám to říkal, já Vás na to upozorňoval“. Je zajímavé sledovat průběh něčeho, u čeho jeden ví, co může přijít, zatím co druhý, to neví a neumí si to představit.

Blbý na tom je to, že já svou představu nabalujících se problémů měl, zatím co má drahá polovička stejnou představu neměla. Ale na rovinu musím přiznat, že vše, co následně přišlo, jsme řešili společně a především nerozlučně.

Počátek všeho trápení začal již v době plánování. Mé argumenty, proč něco nejde, byly vyargumentovány vygůglovanými radami a návody, navíc sepsané do seznamu, co že dnešní moderní stavebnictví umožňuje za zázraky. Třeba takové škrábance a nerovnosti, lze řešit bez větší námahy. Vybaveni seznamem věcí nejpotřebnějších, vyrazili jsme na nákupy.
Hlavně musíme zakoupit tu vybranou moderní německou hmotu, určenou k vyrovnávání nerovností (jméno výrobku nemůžu uvádět, díky kodexu. Nicméně, jako pomstu to plně doporučuju). Člověk pak v takové situaci řeší, kolik toho vlastně vzít, když to chce natáhnout na všechny zdi.

Navíc, jsme měli i veliké štěstí, neboť se naskytla možnost získat praktické rady u odborníků, díky právě konané předváděcí akci. Nějakou dobu jsme tam trpělivě  čekali na předvádění,  ale ti předváděči se nejspíše zalekli, že fakt přijde nějaký blbec, který si to chce koupit.

No, a my to zakoupili.

Nejen pytel té zázračné směsi, ale rovněž k tomu nějaký ty moderní udělátka, která všechny ty nedokonalosti změní.

Nastala doba, přejít od slov k činům. Vystěhovat obývák, oškrábat starší malbu, napenetrovat strop i stěny a pak…..

uplatnit ten německý zázračný výrobek na český panel. Já jsem byl vždy poněkud skeptický k míchání národností, ale mé pochybnosti byly vyvráceny povinným sledováním videa, zachycujícím postup prací. Po shlédnutí videa odcházel jsem malinko klidnější, protože se zdálo, že postup prací zvládnu i já, absolutně manuálně levý.
Jak prosté.

V kbelíku řádně rozmícháte určité množství vody a směsi, za pomocí speciálního válečku začnete nanášet jednotlivé vrstvy a speciální stěrkou, podobnou při umývání oken dohladíte povrch. Případné překryty vrstev pak lehce přebrousíte pomocí brusné mřížky.

S naprostým odhodláním a nadšením pustili jsme se do díla.

Jak už jsem několikrát avizoval, pí Columbová je naprostá detailistka.A tak nikoho nemůže překvapit, že k provádění operace stěrkování, mi nebyla udělena důvěra - pro mou nedůslednost a netrpělivost.

A můžu bejt vůbec rád, že jsem mohl alespoň směs namíchat a válečkem ji nanášet na zeď.
A šlo to krásně, namíchal jsem první dávku, smočil váleček a šup s tím na stěnu. Columbová to za mnou hnedle roztírala a bylo znát, že zeď je opravdu bez jakýchkoliv vad.

Je pravda, že to naše nadšení chvílemi kazily takové malé nepodstatné problémy.
Třeba, jako že to nějak moc rychle na spodku kbelíku tuhne, vytváří to podivné malé útvary, které při stěrkování, tvoří řádky na brambory.

V takovém případě dojde k zásadní změně postupu prací.

Prostě ještě více zmenšit ony připravované dávky a po každém nanesení, pořádně vše vyčistit. Tu se pak najednou objeví ona filozofická otázka, kam že s tou vodou a malými zbytky směsi? Zejména v situaci, kdy bydlíte ve vyšších paterech paneláku a pomyšlení, že s tím stále lítáte ven, je nepředstavitelná. Navíc, je to jen voda a my fungující odpady máme.

Po pár aplikacích tohoto vymývání, najednou člověk zjistí, že se cosi usazuje v míse, tuhne to a i to umyvadlo najednou nějak blbě odtéká.

V tom okamžiku nastala hororová scéna, jejímž hlavním dějem byla změna zedníka na instalatéra. Tuto změnu jsem si nenechal ujít a vše jsem patřičně okomentoval, včetně zopakování mých předešlých varování na problémy s tím, že kdybychom to bývali nedělali, k tomuhle nemohlo dojít.

Do dnes nechápu, jak jsme vůbec byli schopni všechny ty stěny a strop tím německým zázrakem potáhnou a to bez újmy na zdraví a průchodnými odpady.

Totálně unavení, včetně našeho bafíčka, ulehli jsme večer do peřin, s výborným pocitem, že jsme vše zvládli a že stěny máme už vyhlazený a krásný.

Po ranním probuzení, běželi jsme se podívat na to včerejší dílo vydařený.
Stáli jsme tam s Columbovou, jako opaření,
beze slov jsme shlédli dílo války národností.

Po chvilce ticha, pronesl jsem větu: to bude broušení, to se z toho asi ….

A také bylo….

Po hodině marného snažení o dohlazení lánů s bramborami, zaprášení a znechucení, zvítězilo jedno jediné a možné řešení – všechno to strhnout dolů.

Strhávání té nesmyslné a proklaté hmoty probíhalo poměrně dobře a snadno, možná mé vnitřní přetlakové naštvanosti. Jenže, s dobře a zákeřně přisátou směsí, odpadávaly další a další kusy omítky a na stropě se objevovaly kontinenty, ve kterých by i těžce slabozraký poznal, co je ve tvaru Afriky či Ameriky a to v několikanásobném zvětšení. Na stěnách se objevila i malba barvou omyvatelnou, nanesenou před mnoha lety.
Barvou, která později nechtěla jít vůbec dolů. Když jsem navíc pohlédl na všechny ty kontinenty, křižoval jsem se při představě, jak ony lány něčím zarovnávám do roviny.

A lidé blízcí a z okolí čím dál víc nechápali,  jak to, že jsme ještě nevymalovali. Aniž by vůbec tušili, že jsme ještě malovat vůbec ani nezačali.

A já se na to malování tak strašně těšil, protože jsem věděl, že jdeme do finále a to už bude v pohodě.
I v tomto případě jsem se dosti mýlil.

Ale o tom opravdu až někdy příště.

Předcházející díly tohoto hororového příběhu naleznete zde :