Krásné prostředí, chaloupka vonící cukrovím, františkem a purpurou a krásné adventní povídání, jehož pokračování přináším dnes. A vše je v podstatě o jediném – o našem vlastním vnímání krásy.
A každý ji vnímáme jinak. V předcházejícím díle (naleznete ho zde) jsem mimo jiné diskutoval s Ivanem Markem, nejen o fotografii, chápání krásy, ale i o jeho chystané výstavě jeho děl. A já Vám nyní nabízím pokračování tohoto rozhovoru.
Jenže, Ivane, ty neděláš fotografii jako takovou, to už jsem psal v předchozím vyprávění. Ty se věnuješ umění, které jsi nazval fotografikami, a pokud se nemýlím, jsi v podstatě jediný v naší zemi. Můžeš mým milým čtenářům znovu přiblížit, o co se vlastně jedná?
„Ano, v těch svých fotografikách se vlastně dívám na krásné objekty očima panice. Vždycky, když zachytím nějaké téma, dívám se na to svýma očima, takovým vnitřním pohledem, a jsem oslněný světlem, které z toho vyzařuje.
Ty koláže, tedy ty mé fotografiky… (někdo mě kdysi nazval kolážistou života)… sám ani nevím proč, je to vlastně takový jistý druh mého pábení, a pábitel je každý člověk, který je do jisté míry navštíven určitou inspirací.
To není z mé hlavy, to napsal Hrabal….
Pro mě pábení je pokoušet se věci fotit a jinak inspirovat sebe i ostatní (pokud o to budou mít ostatní pochopitelně zájem). A takhle já vlastně vstupuju na tenký led, a když se něco narodí, tak já opatrně jdu po tom tenkém ledu na pomyslný druhý břeh a tam na mě už čekají kritici, a ti to cupují, jak ty mé texty, tak ty mé fotografiky. No prostě krása.
Před lety jsem se tím trápil…teď jsem někdy i rád.
Proč to říkám?
Protože kunsthistorik František Dvořák mně říkal historku: když Emil Filla namaloval obraz, opřel ho o zeď a díval se na něj. Pak ho otočil vzhůru nohama, opět se na něj díval, a když se dodíval, vzal zrcadlo, které postavil tak, aby odráželo onu malbu v zrcadle, tedy obráceně, a když už měl pocit, že je kompozice v pořádku, poodešel o tři metry dál, otočil se, předklonil se a díval se skrz nohy, a když vše do sebe zapadlo, pak obraz podepsal. To je ta poctivost….to je to krásný řemeslo.
Když jsem při tom všem povídání pohlédl na obrazy chystané na lednovou výstavu v Praze, nemohl jsem se ubránit otázce, co pro návštěvníky výstavy připravil jako naprostou novinku.
Já mám obraz, jeden úplně novej…má to takový magický voči… chtěl jsem to nazvat Cháron, ale nakonec jsem to nazval jinak – Tak dopij víno, a půjdeme.
A to je celé to mé putování s mými obrázky… doplněné texty, a vymyslet název obrazu, třeba jako Tápání, Dotyky, Polibek noci… to tak nechci, a nechci, aby to bylo patetické.
A tak píšu – A pak zapnu žárovku, a ta pomůže přijít na svět tomu, čemu se říká fotografie. Zmáčknu ten čudlík a ta má nedokonalá představa se zaznamená a vylétne na světlo boží, praští mě do čela a já se zhroutím pod tíhou toho, co jsem to omylem vytvořil, hroutím se pod vlastní kritikou svých myšlenek a představ. A hroutím se i pod tíhou názvu, protože každá věc má mít své jméno, každá představa by se měla nějak pojmenovat. A tak se chodím dívat na to, co jsem vytvořil, a vytřepávám z ruky jeden název za druhým, a všechny ty názvy se lepí na ty mé fotografiky a ony se obalují do zavinovačky čerstvě narozeného dítěte, co křičí na svět, že se tak jmenovat nechce.
A tak jsme si povídali a povídali a všechnu tu nádhernou a krásnou atmosféru začaly doplňovat padající sněhové vločky, jako by i příroda chtěla podpořit naše adventní rozjímání o kráse, o vůni cukroví, františku, ale i o době splněných i nesplněných přání a nadějí. O všech těch holkách, které jsme kdy chtěli, ale ony nechtěly nás, stejně jako jsme mnohdy nechtěli ty, co chtěly zase nás. Prostě o životě, neopakovatelných a jedinečných dnech, kterých sice podle věku máme hodně, ale pak najednou prudce málo.
A vše souvisí se vším, a tak na mnohé věci máme památky zachycené pomyslnými moderními temnými komorami, co zaznamenávají život kolem nás. Nastává doba vánočních svátků, které prožíváme podle věku, intenzivně či neintenzivně, zklamáni či nezklamáni svým dosavadním životem. A když už budeme rozbalovat dárky, nezapomínejme, že ve skutečnosti vůbec nejde o hodnotu a výši ceny, i maličkost nám dává pocit, že na nás někomu záleží, stejně tak, jako když vyjadřujeme dárkem, že si vážíme toho druhého. Ale především nezapomínejme na pravý duchovní rozměr těchto svátků, které jsou v podstatě oslavou života, naší spásy a obětování se.
A já už jeden dárek mám v předstihu.
Skrývá se v pozvánce na 10. ledna 2017 do velké galerie Chodovská tvrz v Praze, kde bude mít právě výstavu svých děl Ivan Marek.
A Vám, moji milí čtenáři, přeji nejen krásné nastávající svátky, ale především kupu všech těch obyčejných věcí, jejichž hodnotu poznáváme tehdy, když je ztrácíme. Jako je zdraví, štěstí, láska a spokojenost.
Přeji Vám rovněž dárky podobné tomu mému. Pozvánky na krásný věci, co potěší nejen srdce, ale i duši. Protože zejména v té dnešní uspěchané době jde mnohdy o mrtvice a infarkty. A to jsou hodně velký bejkárny, který jde ovlivnit právě krásnými věcmi a jejich vnímáním.
