Skoro dva měsíce pauzy, vyvolané okolnostmi. Okolnosti, které člověk buď nemůže, nebo ani nechce ovlivnit. V mém případě to bylo profesní životní výzvou, související s provedením oslav 100. výročí vzniku československého státu.
Vše s tím spojené, bylo náročné a nezbýval čas něco tvořit. Protože nemůžu tvořit bez patřičné inspirace. Ale také chyběl pocit, že jsem něco napsal či nafotil, dobře.
A na oblíbených společenských vlnách, spojených s honbou popularity, čtenosti či karmy, opravdu odmítám plout. To nemám za potřebí.
Ta uplynulá doba mě však v mnohém obohatila.
Souběh všech těch událostí, kdy se do pracovních problémů vsouvají i zdravotní problémy svých i těch nejbližších. A snad právě proto, člověk čím dál více věnuje svůj čas třídění věcí podstatných a nepodstatných. Všechny ty souboje s nadějí a beznadějí, pochybností i radosti z drobných vítězství.
Chápaje svoji smrtelnost, která vede k pokoře.
„Spousta lidí spřádá své velké plány na život a mezitím jim utíká mezi prsty. Až bude víc peněz, až bude míň práce, až děti odrostou, až zaplatíme hypotéky, nakoupíme všechny ty krámy nebo až bude čas. Pak teprve začneme žít ten život, který chceme. Svět, ale na nikoho nečeká. A osoba, o které si myslíte, že jste to vy, brzy zemře. Vzpomeňte si na to, až se vás zase jednou život zeptá, jestli do něčeho jdete nebo ne a buďte trochu YESMAN. Krom promarněného času tady není o co přijít. Neumím vám říct, co se stane, ale jedno vím jistě, když to nezkusíte, nestane se vůbec nic. A riskujte všechno, protože tohle je život a nic víc už nebude.“
Kamil Bartošek (Kazma)
Přesto jsem však nepřestal vnímat krásu kolem nás, třeba právě v té nádherně pohádkové pestrobarevnosti podzimu.............................
